Lid z okolí měl odedávna k Růžovému paloučku posvátnou úctu, která dala vznik řadě pověstí. Pověst o míru říká, že v okolí Růžového paloučku bude poslední krvavá bitva. Po ní se sejde sedm králů, aby u kamenného stolu uprostřed růží vyrostlého, sepsali věčný mír. Jiná zkazka praví, že věčný mír nastane, až všechny růže rozkvetou a uvadnou. Mnohé pověsti chrání růže před vyhubením a neštěstí stihne toho, kdo je chce zničit. Jedno si prý kůň při orbě zlomil nohu, jindy se pokazil pluh. Po návratu našel doma martvou ženuma ve vesničce utopené jediné dítě. Za napoleonských válek si zde chtěl ruský voják vyrýt růži. Při tom zakopl upadl a vlastní zbraní se smrtelně zranil. V roce 1844 zde zaseli len. Při jeho tření se vzňala pazderna a v ohni uhořela hospodářova dcera a tři služky.


  Čeští bratři

V Litomyšli a okolí byla početná obec příslušníků Jednoty bratrské, ochraňována Kostkou s Postupim. K prvnímu odchodu členů Jednoty bratrské z litomyšlska došlo 1548 po tzv. šmalkandských válkách. Cisař Ferdinand I. potlačil rebelií českých stavů začal prosazovat rekatolizaci. Tvrdě zasáhl zejména proti Jednotě bratrské. za Maxmiliána došlo ke zmírnění těchto tlaků.  Císař Rudolf II. majestátem z roku 1609 povolil svobodu náboženského vyznání. Bitva bělohorská však učinila konec těmito svobodám, což císař Ferdinand II vyhlásil v Obnoveném zřízení zemském z roku 1627. Tvrdý postup proti nekatolíkům vedl k tajnému odchodu Českých bratří zejména do Německa a Polska. Podle pověst se členové jednoty bratrské na Růžovém paloučku loučili s vlastí. Některé prameny (B.Beniš Katanská kronika aj.) uvádějí, že v roce 1742 přišli s pruskou armádou někteří exulanti a požadovali navrácení svých konfiskovaných majetků. Brzo však byli Prusové vytlačeni a tito exulanti museli odejít. pře svým odchodem se údajne 12. května dopoledne roku 1742 asi dvacetičlenná skupina vedena Jakubem Kavkou z Českých Heřmani loučila s vlastí na Růžovém paloučku.

 Zlatý kalich

Pověsti o Růžovém paloučku rozšířil především Alois Jirásek svou knihou Staré pověsti české, vydanou v roce 1894. Říká, že se na Růžovém paloučku čeští bratři sešli před odchodem z vlasti do exilu. Naposledy se pomodlili a do země uložili zlatý kalich.

Jinou verzi o zlatém kalichu uvádí V.A.Oliva. Spojuje Růžový palouček s pozemkem v Tržku. Podle jeho výkladu zakopali zlatý kalich na Růžovém paloučku mnichové tohoto kláštera., když v roce 1421 prchali před Žižkovým vojskem.

Morašický farář Msgr. Josef Malý dal v roce 1989 vykopat sondu v místě označené proutkaři. V hloubce asi 1,5 metrů přestaly proutky reagovat. Žádný kalich objeven nebyl.

Růžový palouček (Staré pověsti české - Alois Jirásek)

  • z části Pověsti doby křesťanské

V zátiší mezi vlnícím se obilím, za nímž borové lesíky se černají, skryta je neveliká lučina, přes dvacet kroků zdélí, na patnácte kroků široká. Na jejích pokrajích bují nízké keříky červených, plných růží. Jsou zvláštního druhu. Jinde, v širém okolí jich není. V jiné půdě se nedaří. Přesadili je, neujaly se. Pak je chtěli vypleniti; vykopali je, a do roka se zelenaly zase. Bují dál a rozrůstají se do středu lučiny.
Po nich má to osamělé místo, posvěcené žalem zbožných předků, své jméno. To je růžový palouček na výšině opodál vesnice Morašic, dobrou hodinu cesty od Litomyšle na západ.
Milý je odtud rozhled krajinou, na lesíky, mezi nimiž prohledá Makovská věž, na vesnice kol zelenem se bělající, zvláště pak k východu po návrších a lesnatých chlumech u České Třebové a na starý zámek Litomyšlský krásné výstavnosti.
Tam před čtyřmi sty lety, kdy stál ještě prvotní hrad, sídlili páni Kostkové z Postupic, věrní ochráncové Českých Bratří. U toho tam zámku v městě stál bratrský sbor a v městě většina obyvatelstva samý bratr.
Když Ferdinand I. přemohl odpor stavů, vzal panu Kostkovi z Postupic zboží Litomyšlské i hrad, a bratří z města i z okolí musili do vyhnanství. Tenkráte jat i starší bratrské Jednoty, Jan Augusta. Přestrojen za sedláka, skrýval se v okolí Litomyšle. Ale sám se prozradil. Zapomněl na svůj selský kroj a vytáhl ze záňadří prý červený, hedvábný šátek, aby jím utřel spečené čelo. To shlédli pacholci královského hejtmana Sejnohy, na ten čas správce Litomyšlského zámku, Augustu jali, odvedli do Litomy&scaron ;le, odkudž zavezen s písařem svým a bratrem Bílkem na hrad Křivoklát. Tam pak seděli v tuhém vězení přes čtrnácte let. Po letech za Maxmiliána krále, syna Ferdinandova, nastaly volnější časy. Bratří se vrátili z vyhnanství a usazovali se zase v Litomyšli a v okolí. Volnosti však dlouho neužili. Přikvačilař veliká bouře, jež se rozvichřila r. 1618. Veliké hoře padlo na Českou zemi za náboženských bojů, a nejvíce po Bělohorské bitvě.
Kdo nebyl katolíkem, nebo kdo se nesřekl své nekatolické víry, musil ze země. A tak také Bratří z Litomyšle a z okolí. Nežli však odešli, smluvili se, že se všichni ještě jednou sejdou, společnou pobožnost vykonají, neboť veřejně a volně ji kenati již nesměli, a že se vespolek i s rodnou krajinou rozloučí. Na tu schůzi vyhlédli si palouk za Morašicemi mezi lesy.
Pro jistotu sešli se v noci, tu mezi mlčícími, černými hvozdy, pod hvězdná tou klenbou věčných nebes; tu naposled na vlastenecké půdě pod obojí přijímali, naposled se Bohu pomodlili, zbožně zazpívali.
A pak se loučili, vespolek, s domovem. Nejeden vyhrábl si na památku hrst hlíny z rodné půdy, nejeden políbil zemi, kterou slzami skropili. A z těch slzí pak vypučely ty růže, aby vydaly svědectví o věrnosti a lásce k víře a k vlasti.
Za té noci také, když pobožnost ukončena, zakopali prý zlatý kalich, z něhož přijímali, a kalich ten podnes leží hluboko v zemi na paloučku. -
Lid po čase na Bratří zapomněl; než místo, kde se loučili, zachoval v úctě. Palouček býval jindy větší a lesy tmavší a hlubší se kolem černaly. Teď z hvozdů jsou jen lesíky a širé lány; také paloučka uorali, až byla jen neveliká lučina. I tu pak chtěli zdělati, v pole proměniti, jakož se již kolem všude rozkládaly polní lány. Mezi těmi byl palouček jako ztracený a překážel. Proto měl zmizeti.
Ale jako by prozřetelnost sama o to místo pečovala. Stalo se tu cosi podobného jako na Žižkově poli u Přibyslavi. Orali palouček, ale pluh se zkazil nebo kůň padl.
Konečně tu len zašili. Vyrostl, rozkvetl, vytrhali ho, umočili, usušili ho a již jej třeli; tu vzňal se len plamenem. Od toho chytla pazderna i všechen rozlehlý statek toho hospodáře, jenž osil palouček lnem, a v tom požáru zhynula také mladičká dcera toho hospodáře.
Od těch dob se nikdo více neodvážil růžový palouček zaorati. -
Když tudy r. 1813. táhli Rusové postupujíce proti Napoleonu I., vyptávali se někteří z nich po růžovém paloučku. Když jim pověděno, seskočili s koní a po kolenou pak lezli až na samý palouček, a tu se vroucně modlili.
I stará věštba se týká paloučka, na němž prý bude také svedena bitva, a tak hrozná, že poteče krev "kolébkami".
A pak sejde se tu sedm králů a ti smluví věčný mír. Tu mezi růžemi, na místě, kde se Čeští Bratří, odpůrcové vojny a krve prolévání, loučili s vlastí. -
Růže na paloučku kvetou, obilí po lánech kolem zvolna se vlní, šustí, "ovečky" se po něm míhají. Ticho tu, milo, ale bezděky vzpomeneš starých předků, jaký žal sevřel jejich srdce, když nastala hořká chvíle loučení, když slzami skrápěli rodnou půdu, a živěji porozumíš prostým veršům českého exulanta:

Bůh ti žehnej, Česká země!
S tebou se smutně loučím -

A zrakům mihne se sbor ubohých vystěhovalců, ani se na cestě do vyhnanství zastavují, slzavým okem zpět hledí, na požehnaný, milý kraj, kde

"byly jejich domy
i vlast laskavá".