Milí krajané a přátelé!


Kraj kolem nás ve svátečném tichu, požehnaný, utěšený. V klidu a míru byly zdělány širé jeho lány, v klidu a míru bude sklizena jejich ouroda. Radostně se rozhlížíme v blaživém vědomí, že ten náš kraj je volný, zbavený cizí, nepřátelské správy a vlády. Tak dnes.  
Ale teď tři sta let ležel tu po všem jako po všech našich vlastech těžký, dusný stín smutku, starosti i strachu z kruté, habsburské vlády chystající našemu národu ránu smrtelnou. Toho žalu a těžkých protivenství svědkem byl také tento idylický koutek, u něhož jsme se dnes sešli, byl svědkem jednoho z žalostných výjevů naší pobělohorské tragédie. Čeští bratři na Litomyšlsku musili tak jako všude jinde pro víru opustit svůj rodný milovaný kraj, a tu, v těchto místech se s ním rozloučili, tu vykonávali svou poslední pobožnost.


Místo samo, tenkrát odlehlý palouk mezi hustými lesy, teď náš Růžový palouček, stalo se té truchlivé události i pomníkem, nad něje dojemnějšího sotva kde najdeme.
Ne trpkými slovy, ale něžnými květy, růžemi svými jež vyrostly, jak pověst věří, ze slzí loučících se, připomínal a připomíná přebolelý žal našich předkův a křivdy na našem národu spáchané.


Rozpomeňme se: dnes tři sta let, dne 13. června 1921 – který byl den sobotní, poručil kníže Lichtenštejn, krvavý komisař krvavého císaře, přivésti do soudní síně nad kanceláří českou na pražském hradě všechny pány a měšťany, členy direktoria jakož i jiné účastníky odboje, kteří čtvrt léta po bělohorské bitvě, v únoru 1622 byli v Praze i po venkově jednoho dne, jedné hodiny v čase večeře sjímáni. – Teď po dlouhém vyšetřování měly jim být rozsudky vyhlášeny. Pány a rytíře přivedli do té soudní síně z jejich hradského vězení v domě purkrabském a na Bílé věži, tři a dvacet vězňů občanských přivezli z jejich vězení v staroměstské a novoměstské radnici.


Vězňové postaveni před šraňk soudní světnice, za nímž na kře[s]lech usedl hrdelní soud, jehož pře[d]sedou byl kníže Lichtenštejn a jeho členové Čechové a Němci domácí i z Vídně.
Z nich doktor Melander učinil proslovení německé a to přeložil doktor Kapr do českého. Císařův prokurátor přednesl žalobu na jednoho každého z obžalovaných a pak čten každému rozsudek nejprve německy a pak český. A byly to rozsudky:
Prstů neb pravé ruky utnutí, přibití k šibenici za jazyk, jazyka vyříznutí, oběšení, stínání, čtvrcení – mučivá ta procedura soudní trvala od šesté hodiny ranní až do druhé po poledni.


Když kníže Lichtenštejn po tom hrozném soudu vracel se z hradu, zastavily jej manželky, dítky a příbuzní odsouzených. Na kolena před ním padli tak jako již ráno toho dne, když před soudem jel na mši; na kolena před ním padli, s pláčem, pro bůh prosili, aby jejich milí byli životem darováni. Než kníže jich odbyl, že již žádná milost nemůže býti dána, leda ta, že by jim těla popravených, bez hlav byla vydána k počestnějšímu pohřbu.


To bylo dnes tři sta let, dne 19. června 1621. A pozejtří dne 21. vykonána poprava odsouzených, sedmadvaceti pánů a měšťanů na Staroměstském náměstí. Na tu budou v Praze zítra a pozejtří vzpomínat o smutečné slavnosti, právě na tom místě, kde stala se ta strašlivá exekuce, kde stálo smutné, černým suknem obestřené teatrum, obklopené vojáky, na němž statečně umírali ti, které, jak jeden z nich, Jáchym Ondřej Šlik, se vyslovil, přinutila láska k svobodě a náboženství, aby k meči sáhli.
A pak příval zkázy, pak ukrutné trestání všeho národa, konfiskace jmění, hrozné útisky měšťanstva i sedlákův, obraceni na římskou víru hrozbami, vězením, bitím a surovými vojáky, které dávali na byty, aby trápením přemohli věrné a statečné.
Také na tyto končiny, na Litomyšl a širé okolí uhodila hrůza pronásledování, jmenovitě Českých bratří, krutější než bylo první za Ferdinanda I. Habsburského, jenž v říjnu 1547 vydal mandát vypovídající všechny České bratry ze země.
Litomyšlští bratři, prodaje svůj majetek, odjeli v červnu příštího roku na sedmdesáti vozech do vyhnanství do Polska.
Prve než se na tu trudnou cestu vydali, sotva jim bylo potřeba tajných schůzek mezi lesy. Pověst o loučení se na Růžovém paloučku jistě nemyslí těchto, kteří se většinou zase do Čech vrátili, když po smrti Ferdinanda I. se uvolnilo, ale vzpomíná na ty bratry, které sedmdesát let později, hlavně po r. 1624 zachvátila divoká vichřice protireformace.


Tenkrát Adam Trubač, měšťan mladoboleslavský, pozbyl konfiskací všeho svého jmění, z vlasti jej vyhnali a do toho vyhnanství jemu, teď žebrákovi, dali hůl, na které jemu pro posměšek dali vyrýti to, co Adam Trubač řekl před soudem, když jej nutili, aby přestoupil: „Žádný není tak mocný, aby mému svědomí rozkazovati mohl.“Jaká chvála, jaká oslava v tom jejich posměšku.
Adam Trubač nebyl sám. Tisíce jich rovněž tak vytrvalo, i zde v tomto kraji. Raději se vystěhovali do nehostinné ciziny, než aby jednali proti svému přesvědčení. Mnozí ještě zůstali, ač také věrni; ti v tajnosti zůstali po lesích, v samotách se skrývali a konali skrytě pobožnosti s kněžími, kteří sice ze všech nejprvnější byli ze země vypuzeni, ale tajně se vraceli a tajně navštěvovali své věrné. Než to mohlo potrvati jenom čas; konec všeho přece bylo exilium.


Tak se stalo i zde. Poslední tajná pobožnost na odlehlém místě, tu mezi lesy, a tu také bolestné rozloučení. Neznáme jmen těch věrných, neznáme jména jejich kněze, jenž tu podle pověsti zakopal posvátný kalich, nevíme, kde překročili hranice své vlasti, kam se obrátili: snad na Slovensko nebo do Polska, snad do Saska nebo dál do Kollanska. Ale to jisté, že velkou většinou strádali v cizině hmotnou tísní, ba nouzí a bídou, že všichni soužili se smutkem a touhou po vlasti, po návratu domů.
Jen naděje, že politické poměry evropské se obrátí, že v kolotání nekonečné války císař přece bude přemožen, je sílila. Co nadějí a co zklamání. Kolikrát zablesklo světélko a kolikrát zase uhaslo.
Od bělohorské bitvy docházel třicátý rok hrozné války, dlouhé jednání o mír se končilo. Poslední naděje našich exulantů byla ve Švédech, v jejichž vojsku věrně bojovaly houfy z exulantů, důstojníci ze šlechty české i mužstvo, věrně bojovali proti habsburskému císaři, také před Prahou, když ji Švédové dobývali.


Tenkráte Komenský spraven o tom jednání, že má býti zklamána poslední naděje exulantů, prosil všemocného švédského kancléře Oxenstejrnu, zoufale jen prosil jménem svého národa v naději své opuštěného.
Ale Švédové nevyslyšeli té prosby, která ještě dnes dojme čtoucího hlubokým pohnutím; vídeňské tolary měly mocnější hlas. „Sousedé strojíce sobě pokoj, zapomněli na vdovu opuštěnou, vypuzenou z národa a jazyka svého, zapomněli na ni a na její vlast.“


A tak přišly chvíle, kdy v cizině opuštěni v zoufalém žalu, již jen v zázrak doufali a přáli sluchu utěšujícím proroctvím i sám Komenský, blouznivci bratrskému Mikuláši Drabíkovi, když u vytržení věštil brzké osvobození a zkázu domu rakouského.
Všecky naděje uschly, zázrak se nestal, věštba se nesplnila a věštec sám, Mikuláš Drabík, kmet více než osmdesáti let, byl na rozkaz habsburské vlády v Bratislavě popraven; dům rakouský zůstal při své moci a utiskoval náš národ tím tvrději, státní jeho právo zkracoval, upíral, germanizoval, v rozvoji jej zdržoval tři sta let – tři sta let.
A Řím pomáhal a vyhlazoval vše, co jen připomínalo husitství, vyhlazoval i paměť na Jednotu, na vyznavače bratrské lásky a nejušlechtilejší snášenlivosti náboženské. A dařilo se mu.


Jen tady ve východních Čechách a v sousedním Hradecku nevyhladili památky na Jednotu, ani její víry. Tady zůstalo „ukryté semeno“, tajní bratři, kteří při zavřených dveřích a okenicích konali své pobožnosti, kteří v skrýších nebo v staré duté lípě jako ten stařec ve vsi Telecím u Poličky, zpívali z bratrského kancionálu.
Z těch tu vyšel Václav Klejch, sedlák z Lažan, který r. 1705 prchl s rodinou do Žitavy, tu si tiskárničku zařídil a přetiskoval bratrské knihy nebo tiskl nové, ty své „špalíčky“ jež tajně roznášel v různém přestrojení tajným bratřím do českých zemí i na Slovensko, kdež 1737 skonal na své hrdinské pouti.


A z těch, kteří zůstali, mnozí pak tak jako souvěrci z Hradecka v polovině 18. století i později odešli z vlasti nemohouce snésti útisků svých vrchností nebo aby právy byli svému svědomí. Vystěhovali se do Braniborska i do Pruského Slezska. Usadili se v Berlíně, v Nové Vsi, v Rixdorfě u Berlína, založili osady Velký Tábor v Sykovském kraji, Nusinec u Střelíma, Hradec, Lubín u Opolí a Zelov v bývalém ruském Polsku.
Ti národně nezahynuli jako exulanti po třicetileté válce. Ještě dnes se tam ozývá řeč jejich předků. A nezapomněli na Růžový palouček. V létech čtyřicátých minulého století přišel jej shlédnout věrný jejich pastýř, farář Josef Kačer z V. Tábora, jenž mužně se zastával mateřského jazyka proti pruskému útisku, spisovatel a veršovec, jenž také Růžový palouček oslavil několika znělkami.


A dnes osmdesát let po návštěvě tohoto věrného strážce českého jazyka v Prusku, skoro dvě stě let po poslední emigraci, stojí tu s námi potomci těchto posledních emigrantů z Pruského Slezska i Polského Zolova.
U Růžového paloučku se s nimi shledáváme, tu, kde i jejich otcové smutně se loučili s rodným krajem. Dojat vítám vás a pozdravuji a děkuji vám, že jste mezi nás přišli, děkuji za všecku věrnost a lásku k našemu jazyku, za úctu k naší a vaší minulosti, kterou jste projevili také tím, že jste vážili dalekou cestu k nám. Stanuli jste milí krajané na osvobozené půdě mateřské země, ze které vaši předkové jako ze země egyptské, jak říkali, z jejího otroctví musili odejít věrni svému přesvědčení.
Řekněte doma, jak jsme vás rádi uvítali, že jsme vás nikdy nezapomněli a nezapomeneme a věříme, že i vy drahé dědictví po předcích, mateřský svůj jazyk, zachováte.


A s radostí vítám také milé krajany, kteří z dalekých, zámořských končin přijeli navštívit osvobozenou vlast a kteří přišli také sem na Růžový palouček uctít s námi památku našich předků. Díky vám bratři a sestry američtí za vaši věrnou lásku a za všecky veliké oběti, za všecku velkolepou pomoc, které jste za minulé války o naši vlasti rozhodující radostně přinesli pro osvobození své mateřské země.
Místo rozloučení, náš Růžový palouček zůstal vždy místem jakoby posvátným. Ziskuchtivost nesměla se ho dotknouti rádlem a odvážila-li se přece, neušla pokutě a tresu.
I nám zůstal místem památným, posvěceným žalem předkův a jejich stálostí.
Ozývají se nám tu slova Adama Trubače: „Žádný není tak mocný, aby mému svědomí rozkazovati mohl“, a vzpomínáme si, co sto šedesát let před ním odpověděl Jiří Poděbradský papežskému legátu: „nikoho na zemi neuznávám za soudce nad svým svědomím.“


Slavný náš král i prostý měšťan mužně vyslovili a podle toho jednali, co první zastával m. Jan Hus, čeho hájil proti celému konciliu, proč trpěl a zemřel. Svoboda svědomí, svoboda přesvědčení, drahá statek lidský. Náš národ první se o něj hlásil, naši husitští předkové bojovali pro něj slavný boj, a potomci jejich snášeli pro něj těžká protivenství a pronásledování.
A vzpomínáme, co pověst o tomto místě ještě vypravuje: Po hrozné vojně, na které krev kolébkami, příčnými příkopy cest, poteče, sejde se zde na Růžovém paloučku sedm potentátů a smluví věčný mír.
Neslyšíte-li v tom temný ohlas zásad českých bratří zavrhujících válku a všeliké krve prolévání, toužících, aby se splnilo prorokovo: „Skují meče v radlice a kopí svá v srpy a nezdvihne lid proti lidu meče, aniž se budou strojiti více k boji. Neozývali se v té prosté pověsti ohlas snu Komenského a tužeb a snah velikých duchů minulých dvou století i ohlas toho, oč se snaží dnes nejenom jednotlivci, ale i národové?


Na jedno však pamatujeme: Komenský snil o bratrství národův, o ideálním světoobčanství. Ale jak horoucně, nade vše miloval svůj nešťastný, pronásledovaný národ, co pro něj, pro jeho povznesení zušlechtění vykonal, co podnikal pro jeho osvobození, že i válečné pomocníky a spojence mu hledal a sháněl. Zkázy domu rakouského se nedočkal.
Toho štěstí popřál osud nám. Dožili jsme se splnění toho, co Komenský věstil v svém kšaftu umírající matky Jednoty bratrské: „Věřím i já bohu, že pro přijetí vichřic hněvu vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí o lide český“.


Navrátila se, obnoven náš stát starodávný. Dnes u místa nešťastných exulantů, kdy živěji se rozpomínáme, jak bylo před třemi sty lety, kdy palčivěji cítíme hrůzy těch dob i po nich oceníme uznaleji, vroucněji své štěstí, svou samostatnost. Ale jasněji také si uvědomíme, co teď na nás jest, že je naší svatou povinností ji utvrdit a zabezpečit. Jsme ideálu českých bratří blíž, ale ani dnes není ještě čas kouti z mečů radlice a z kopí srpy. Silni musíme být a silni zůstat a býti připraveni, ne odevzdanou trpělivostí, ale odhodlaností jen na sebe spoléhající, silní mravní silou, ve které jest sociální spravedlnost, snášenlivost a šetrnost náboženská i politická. Růžový paloučku, květový pomníku, dnes u tebe postaven pomník kovový. Ty svými květy připomínáš křivdy minulosti, kovová deska tohoto hlásá lepší budoucnost... A již se splnila slova velikého syna našeho národa. Jsi osvobozen lide český od cizí vlády, máš samostatnost. Miluj ji, zachovej ji budoucím, pamatuj na těžkou minulost, věř v lepší budoucnost a pracuj pro ni. Buď zdravý a silný o lide český.


Na Růžovém paloučku dne 19. června 1921