Vážení přátelé, milé sestry a milí bratři v Kristu.
Nejprve mi dovolte, abych Vám pro tuto chvíli na Růžovém paloučku prečetl z Písma svatého čtení, které je do jisté míry určitým předvojem letošního přemýšlení nad Mistrem Janem:
Petrův 4, 12-19
Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás prišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ješte více radovali, až se zjeví jeho sláva. Jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, Duch Boží. Ale ať nikdo z vás netrpí za vraždu, za krádež nebo jiný zlý čin anebo za intriky. Kdo však trpí za to, že je kresťan, ať se nestydí, ale slaví Boha, že smí nosit toto jméno. Prišel totiž čas, aby soud začal od domu Božího. Jestliže začíná od vás, jaký bude konec těch, kteří se Božímu evangeliu vzpírají? Jestliže i spravedlivý bude stěží zachráněn, kde se ocitne bezbožný a hríšný? A tak ti, kteří trpí podle vůle Boží, ať svěří své duše věrnému Stvořiteli a činí dobré.Amen
Moji milí,
připomínáme si letos 600 let od smrti Mistra Jana Husa. 600 let, pravda, je to číslovka velmi výrazná a ve své podstatě velmi težko definovatelná. 600 let totiž vyjadřuje nejen časovou vzdálenst od 6. července L. P. 1415, ale také zahrnuje všechny děje, které se odehrály poté...
Pokud se na danou číslovku chceme podívat osobně, můžeme pro zjednodušení ríci, že pokud je zde někomu šedesát let, je to časové období 10 krát delší. Jenže život jednoho člověka se dá jen stěží zformovat do několika vět a údajů a jak i víme, lidský život dává podnět na jeden značně obsažný román...
600 let, které uplynuly - a není to žádná fráze, se hluboce zapsaly do dějin a duše národa. Událost, od níž letos uplynulo šest století, přímo i nepřímo ovlivnila víc jak 25 generací, bezpočtu lidí a také i my jsme stále součástí tohoto velkého příběhu. Příběhu života, v nemž je stále plno protivenství, težkostí i zkoušek.
Nebuďte zmateni výhní zkoušek, ubezpečuje pisatel prvého listu Petrova své posluchače, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého - naráží tu zde na danou skutečnost, která přesahuje dobu prvních křesťanů a táhne se dějinami jako pověstná červená nit: Nepravda, nespravedlnost, neláska, je skutečnost dotýkající se bez ustání všech lidí, všech časů. Tato trojí negace je síla, která vždy byla, je a bohužel zřejme i bude přítomná a přesto vždy překvapí. Můžeme ji dokumentovat sami na sobě anebo právě dnes na MJH.
Co vše o Mistru Janovi víme. Mnohé z jeho zápasu života můžeme popsat dle očitých svedků. Jeho poslední den je zdokumentován a poměrne presně i jeho poslední etapa života. V mnohém se ovšem ztratíme v mlze, a tak ani nevíme přesně, kdy se narodil, stejně jako si nemůžeme být jistí tím, jak vypadal.
Díky výtvarnému umění, či filmům mužeme mít jistou představu o jeho podobě, ale vše je pouze poněkud zkreslené. A stejne tak i popis a následný výklad jeho osobnosti a jeho díla. Dovolím si, moji milí, vystoupit a v jisté zkratce údajů i jejich pozdějších výkladů zde na Růžovém paloučku říci, že důvodem, proč se Mistr Jan tak hluboce zapsal do dějin, byla jeho láska, která směřovala dál a výš než bylo tehdy zvykem a než je dodnes obvyklé - hovořím o lásce k pravde a lásce k lidem.
Když Mistr Jan odcházel po papežském interdiktu roku 1412 z Prahy, odvolal se ke Kristu, což mu bylo později vytýkáno, jako pýcha i jako kacířství. Podle tehdejšího soudu sám sebe oznacil jako "čtvrtá osoba" ve svaté trojici. Nicméně dovolil si něco v tehdejší době nevídaného: poukázal na osobní svobodu svědomí. Vystoupil z bezejmenné masy lidí a přihlásil se k odpovědnosti, kterou má jedinec sám osobně před Bohem.
Žijeme v mnohém ve zcela jiné době, dnes u nás nikomu nehrozí "bezživotí" na základě jeho víry, nebo přesvědčení. Můžeme říci, že Mistr Jan svým pojetím svobody svědomí předbehl svou dobu, jenže ješte by bylo dlužno ríci, že jej podpírala tolik dnes potřebná nadeje na budoucno u Pána a zároveň vázala přítomnost - odpovědnost za ty, kteří by jeho odvolání nepochopili.
Jeho ostatky byly rozbity na prach, který byl vhozen do Rýna, nejen proto, aby nezůstala žádná fyzická památka, ale jako definitivní výraz soudu, že tento kacíř nemůže mít podíl na večném životě. Církev jej odsoudila jako kacíře, který má být odmítnut v nebi. V Janově době tomu tak lidé zcela jasně rozuměli. Úcta k ostatkům byla zcela jiná. Dokonce bychom mohli říci, že život člověka tehdy příliš neznamenal, ale byla tu velká úcta k mrtvým, ti se stali součástí Božího království. Dnes býváme bohužel svědky druhého extrému, že tomu je přesně naopak... Proto také ani současná generace povětšinou neděsí myšlenka, že tělesná schránka človeka jednou projde žárem krematoria a bude umístěna do malé skríňky nebo rozprášena. Ovšem v době Mistra Jana to bylo nemyslitelné, děsivé a fatální...
Doba se velmi proměnila za těch 600 let, to je jisté. Co zůstává neměnné, moji milí, je výzva pro každého človeka, který kdy chodil po této nejisté zemi, výzva: k hledání skutečné lásky a odpovědnosti ve svém konkrétním životě. Lásku a odpovědnost pro danou přítomnost i budoucnost se v poctivosti svého zápasu pokusil uchopit Mistr Jan. V tom je velmi inspirativní i po těch šesti stech letech. Však také i my se vydáváme každý den do zápasu života. Ohně, v němž tu více, tu méne se setkáváme s tvrdostí, co odvádí od spravedlnosti a lásky nás, či druhé. A na nás samotných spočívá žár otázky, jakou dáme odpoveď v malých i velkých činech těm, kteří žijí kolem nás - jaká že je naše láska, odpovědnost a jak promlouvá nebo se tlumí naše svedomí.