Vážení přátelé Růžového paloučku, dámy a pánové, vzácní hosté!


Jsem ráda, že jsem letos mohla na Vaši tradiční slavnost zavítat. Nejsem na Růžovém paloučku poprvé. Navštívili jsme jej již dříve na kolech s vnuky a posléze i s přáteli a vždy se nám tu líbilo. Vážím si toho, že jste po roce 1989 obnovili tradici shromáždění na Růžovém paloučku. Jsem přesvědčena, že naši budoucnost musíme stavět na všem dobrém, co budovali naši předkové, na jejich uštěchtilých ideálech a věrnosti těmto ideálům. A letos si připomínáme výročí, která nás k uvědomění si této části naší minulosti přímo vybízejí.


Předně zítra, 6. července 2015, uběhne 600 let od mučenické smrti mistra Jana Husa na hranici v Kostnici. Byl upálen po rozsudku církevního koncilu tehdejší katolické církve jako kacíř, přestože se on sám považoval za pravověrného křesťana. Chtěl očistit víru v Boha, uvést ji do souladu se životem v původní křesťanské společnosti, toužil zbavit církev i tehdejší společnost všech nemravů. Vyzýval společenské stavy k ušlechtilosti, mravní pokoře, vzájemnému porozumění, kladl výše princip mravní bezúhonnosti lidského myšlení nad slepou poslušnost, byť i poslušnost církvi. Aby mohl přisoupit ke svým reformám, snažil se povýšit český jazyk na jazyk spisovný, srozumitelný nejen kněžím na českém venkově, ale i prostému lidu.


Jan Hus byl mučeníkem pravdy, ale zejména mučeníkem svědomí. To je pojem, který se z dnešního života pozvolna vytrácí. Někteří lidé jsou pragmatičtí, někdy až cyničtí. Říkají: "Proč vůbec Hus do té Kostnice jezdil?" Či ještě hůře: "Proč před koncilem své názory neodvolal, mohl si přece zachránit život." Historik František Šmahel, náš možná největší znalec života a díla mistra Jana Husa, říká ale ve své knize o kostnickém soudu Hranice pravdy doslova toto: "Konfesně, nacionálně i jinak zbarvené spory o povahu Husova učení budou asi dále pokračovat, jeho smrt však nabývá podoby nadčasově platného historického mementa, které se nesluší zpochybňovat." A tohoto názoru se držme i my. Jan Hus totiž do Kostnice jet musel, aby tam obhajoval svou pravdu. Jeho pojetí pravdy bylo výsostně činorodé. Ne vyčkávat se založenýma rukama, až někde pravda zvítězí, ale sám se o vítězství pravdy přičinit.


Jan Hus během zasedání koncilu v Kostnici, kdy si postupně uvědomoval, že nemůže zvítězit, musel čelit různým pokušením, která i přiznává ve svých "Listech z Kostnice". Ještě den před svým upálením, 5. července 1415, byl koncilem volán k odvolání bludů ve svých článcích, jak píše ve svém dopise "Přátelům pravdy" ze dne 5. července po zasedání - a neodvolal! Tento list končí povzdechem: "Jak veliká jsem potom vytrpěl pokušení, ví Bůh."


Obrázek o tom, jak vypadal tento církevní soud, si můžeme utvořit z dopisů, které Jan Hus psal svým přátelům v Kostnici. Tak 21. června 1415 napsal: "Toto je ve jménu Krista můj konečný úmysl: že nechci přiznat bludnost článků, které byly vybrány pravdivě, ani nechci odpřísáhnout článků, které mi byly přípsány křivými svědky, protože odpřísáhnout znamená přiznati, že jsem bludy či blud držel. Vždyť Bůh ví, že jsem nikdy nekázal oněch bludů, které vymysleli, vypustivše mnohé pravdy a přidavše tvrzení křivá." A v listu z 25. června 1415 Jan Hus psal: "Jeden doktor mi řekl, že ať bych ve snaze podvoliti se koncilu učinil cokoliv, všechno je mi dobré a dovolené, a dodal: "Kdyby Ti koncil řekl: "Ty máš jenom jedno oko," ačkoliv máš dvě, musel bys s koncilem vyznati, že tomu tak jest." Řekl jsem mu: "I kdyby mi to celý svět říkal, já, maje rozum, jehož nyní užívám, nemohl bych to říci bez odporu svědomí."


Vzpomínku na Jana Husa nemohu končit jen myšlenkou na jeho konec, ale spíše vzkazem, který nám v listu "Přátelům v Čechách" ze dne 10. června 1415 zanechal. V dopise nabádal všechny tehdejší stavy ve společnosti, jak se mají správně chovat, vyzýval k mravní obrodě a končil slovy: "Také prosím, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli." Toto je odkaz mistra Jana Husa nám, jeho duchovním potomkům. Jak se k němu stavíme po 600 letech?


Není pochyby o tom, že soud s Janem Husem byla justiční vražda. My jsme ale nedávno, 27. června 2015, vzpomínali pouhé 65. výročí jiné justiční vraždy, a to smrti provazem Dr. Milady Horákové a tří jejich spoluobžalovaných. I při této justiční vraždé můžeme hlavní obžalovanou nazvat "mučednicí svědomí".


Dovolte, abych krátce připomněla, kdo to byla Dr. Milada Horáková. Narodila se roku 1901, zažila jako mladičká vlastenecké nadšení v roce 1918 při vzniku samostatného Československa. Jako jedna z prvních žen promovala v roce 1926 na Právnické fakulté Univerzity Karlovy v Praze, poté byla zaměstnána v Ústředním sociálním ústavu hl. m. Prahy, kde byla známa svým silným sociálním cítěním. Provdala se za svou studentskou lásku, narodila se jí dcera Janička. Po nacistické okupaci se spolu s mužem zapojila do odboje jako členka ústředí skupiny "Petiční výbor Věrni zůstaneme". V červenci 1940 byla spolu se svým manželem zatčena, dva roky byla vyšetřována na Pankráci, další dva roky strávila v Malé pevnosti v Terezíně, aby poté byla nacistickým soudem odsouzena k trestu smrti, který byl posléze změněn v dlouholetý žalář v Německu. Po osvobození na jaře 1945 se vrátila domů a po pětiletém odloučení se shledala se svým mužem a milovanou Janičkou, která mezitím ze sedmileté holčičky vyrostla ve dvanáctiletou dívku.


Milada Horáková začala opět obětavě pracovat, stala se poslankyní Národního shromáždění za Národně socialistickou stranu, byla činná ve Svazu osvobozených politických vězňů, Radě československých žen. Všude trvala na demokratickém rozhodování, dodržování zákonnosti, bránila se počínající izolovanosti české společnosti od klasických demokracií a stále větší jednoznačné vázanosti na sovětský svaz. Ale to se již blížil únor 1948, po němž vedení Národních socialistů odešlo do zahraničí. Milada Horáková, vědoma si svých povinností doma, zůstala, ač byla varována, že se okolo ní, zejména pro její pravdivost a poctivost, začíná stahovat smyčka Státní bezpečnosti. Pomáhala leckdy bezradnému členstvu Národně socialistické strany, udržovala spojení se zahraničním vedením své strany. Na podzim 1949 byla sama zatčena, její manžel se však ještě stačil skrýt. V politickém procesu, který se postupně, později již za pomoci sovětských poradců, proměnil ve smyšlený proces proti špiónům imperialistických mocností a válečným štváčům, byla Milada Horáková v červnu 1950 odsouzena k trestu smrti provazem a 27. června 1950 byla popravena.


V dokumentu, který nedávno vysílala Česká televize, se spoluvězni Milady Horákové shodovali, že byla při výsleších i mučena, a údajnou vinu, která vinou nebyla, brala na sebe, aby chránila jiné. Kdo viděl dokumentární záběry z procesu, důstojnost Dr. Horákové a proti ní řvoucí smečku komunistických prokurátorů, tak na tyto obrázky nezapomene. Dr. Milada Horáková se snažila vysvětlit soudu, že jí šlo o vlast a český národ, který hluboce milovala, o demokracii a svobodu, a že jejími životními vzory byli Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš. Ale rozsudek byl již předem napsán.


Proces Dr. Horákovou nezlomil. Jen hodinu a půl před svou popravou napsala dopis rodině, ze kterého cituji: "Bude to jistě chvíli bolet, ale pak již stále méně a méně. Jděte na louky a do lesů, tam ve vůni květů najdete kousek mne, jděte do polí, dívejte se na krásné a všude budeme spolu. Nejsem bezradná a zoufalá - nehraji, je to ve mně tak klidné, protože mám klid ve svém svědomí." A o kousek dále říká: "Dlouhou nesvobodu by již moje srdce nevydrželo. Bylo toho tolik, co bylo nutné překonávat, chci už jít. Janičko, miláčku, dceruško. Věruško, sestřiško má, táto můj, bábinko, a Ty můj zatoulaný jediný drahý krásný muži. Cítím, stojíte tu se mnou. Teď ještě pevný stisk ruky. Ptáci už se probouzejí - začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou..." A Milada Horáková vykročila.


Můžete si říci - po více než pěti stech letech velmi podobný proces, jednou statečný muž, podruhé statečná žena, odcházeli oba na smrt s čistým svědomím. A přece se v některých věcech oba procesy lišily: Jana Husa poslali na smrt převážně cizinci, Miladu Horákovou obyvatelstvo vlastní země. Jana Husa oplakávalo tisíce Čechů, Miladu Horákovou posílalo ve svých dopisech na smrt tisíce Čechů zmanipulovaných organizovanou davovou hysterií. A konečně Husovy dopisy z Kostnice byly rychle doručeny do rukou adresátů, zatímco poslední dopisy Milady Horákové rodině z vězení dostala dcela Milady Horákové, dávno již sama matka, až po čtyřiceti letech, v roce 1990.
Ne všichni lidé se však tehdy ohnuli a žádali smrt pro Miladu Horákovou. Jak vypověděla dcela Jana v již zmíněném televizním dokumentu, ředitelka její školy si svolala učitele a žádala je, aby se také podepsali pod petici žádající smrt Milady Horákové. Ti se ale vzepřeli a řekli, že oni jí život nedali a ani jí ho tudíž nemohou odebrat. Říkám si dnes, jak je možné, že ženy žádaly smrt pro ženu, matky pro matku? Tato kapitola zůstane jednou z nejčernějších v historii našeho národa.


Jsme tu ale dnes na Růžovém paloučku, na místě, kde se dle Starých pověstí českých loučili čeští evangeličtí exulanti po bitvě na Bílé hoře se svou vlastí, neboť se nechtěli zřeknout své víry a stát se katolíky. I k nim promlouvalo jejich svědomí; zřeknutím se své víry by si uchovali domov, ztratili by ale tvář a sebeúctu.


Naším nejznámějším a ve světe nejproslulejším exulantem byl Jan Amos Komenský, biskup Jednoty českobratrské, v níž viděl přímou pokračovatelku Husových reformních úsilí. I Komenenský odešel v pobělohorské době ze své vlasti a nikdy se již nevrátil, ačkoliv, jak píše ve svých zápiscích, až do posledního okamžiku ke svému domovu toužebně hleděl. V roce 1650 napsal Komenský "Kšaft umírající matky Jednoty českobratrské", v němž zaznívají slova pozdější Písně pro Martu, která v převratném podzimu 1989 opanovala naše náměstí.
"Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy našeho uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český."


Komenského právem pokládáme za jednoho z největších Čechů, přestože naši zemi natrvalo opustil ještě v poměrně mladém věku. Země Koruny české od té doby zažily více emigrantských vln, poslední dvě po druhé světové válce, první v roce 1948 při nástupu totalitní komunistické moci, kdy lidé odcházeli z obavy o život i ztrátu svobody a demokracie, a druhou v roce 1968, po okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy, zejména Sovětskou armádou, kdy se lidem zhroutila naděje, že by svoboda a demokracie v naší zemi opět zavládly.


Komunistická propaganda o politických exulantech mluvila jako o "zrádné emigraci". Toto stále opakované spojení "zrádná emigrace" se nám možná na dlouho vrylo pod kůži. Jak jinak se je možné vysvětlit, že při posledních prezidentských volbách se přímo z Pražského hradu ozvala pomluva, že Karel Schwarzenberg, tehdejší protikandidát našeho současného pana prezidenta, není "náš", protože emigroval a nežil tu tudíž s námi v dobách dobrých i zlých. Přitom Karel Schwarzenberg o sobě vždy říkal, že je Čech jako poleno, a třeboňský archivář, znalec Schwarzenbergského archivu, se vyjádřil, že Karel Schwarzenberg opustil svou vlast spolu se svou rodinou jako jedenáctiletý chlapec, a dodal: "Rodina Karla Schwarzenberga byla z této země nuceně vystěhována. A o tom nebudiž pochyb!"


Jsem ze světa přírodích věd. Znám mnoho vědců, kteří emigrovali po roce 1968, k češství se vždy hlásili, snažili se pomáhat lidem doma, a po roce 1989 se sem navraceli, aby tu nebo ve svých laboratořích venku vzdělávali české studenty. Vždy jsem je pokládala za "naše" a Akademie věd České republiky jim, pokud byli skutečně vynikající, udělovala své medaile. Važme si takových exulantů, kteří se hlásí k češství, cítí se tu doma a pomáhají nám. Jsou "naši"!


A hlavně, važmě si naší tradice, příkladů statečnosti a čestnosti, kterou nám ukázali takoví lidé, jako byli Jan Hus, Jan Amos Komenský či Milada Horáková. Hlasme se k ní a dokažme, že jsme jí hodni. Važmě si také toho, že žijeme ve svobodné demokratické zemi, byť jakkoliv nedokonalé, propojené s tradičními demokraciemi v Evropské unii, a přímkněme se k těmto demokratickým státům. Z historických zkušeností víme, že svoboda a demokracie se mohou rychle zvrátit sílou zvenku či masivní nepravdivou propagací a manipulací. Buďme kritičtí k tomu, co čteme či slyšíme, střežme si naši svobodu a demokracii a volme do našeho čela čestné lidi, kterým jde skutečně o blaho společnosti. Jen tak zabráníme tomu, aby se naši potomci nestali v budoucnu exulanty a neodcházeli ze své země. Jen tak zabráníme vzniku dalších "růžových paloučků".