Vážené paní, vážení pánové,
kde jinde, než na tomto památném místě české reformace si právě 6. července připomenout muže, který dal jméno celé jedné epoše a jehož druhý život je spjat s osudovými etapami české národní pospolitosti. Ještě před sto lety, na počátku první světové války, jejíž výročí rovněž stojí přede dveřmi, Jan Hus byl v Čechách všudypřítomný, a to nejen svými pomníky. Nemylme se, ne všichni v něm viděli jednoho z největších Čechů minulosti. Tak tomu nikdy nebylo a jak se zdá, ani nebude. Mezitím vstoupily do české historie další výrazné postavy, Masaryk, Havel, hrdinky a hrdinové odboje, vězni svědomí, spisovatelé, umělci, vědci i sportovci. Jedni dočasně z dějinné paměti vytlačují druhé, žákům v učebnicích přibývá jmen a málokdo již má hlubší povědomí o jejich díle, přínosu či oběti. Postihlo to také Husa, jehož jméno sice ještě každý zná, jehož spisy však nikdo nečte. Nejsou také snadné a v dnešní době jepičích mód a celebrit jsou již poselstvím vzdálené minulosti.
Nestýskejme si, žijeme v době, kdy svobodně můžeme myslet i na veřejnosti. Pokud však nebudeme vzájemně sobě naslouchat, nepřestaneme být zajatci dílčí minulosti, té, kterou bychom chtěli mít. Dějiny se však udály tak, jak se udály. Byly často kruté, a je proto bolestivé dobírat se k jejich poznání. Ať již chceme, či nechceme, dědíme celou minulost této země a musíme se s tím postupně vyrovnat. Tolik jsem považoval za nutné říci úvodem k medailónu Jana Husa, do jehož jubilejního roku právě vstupujeme.
Hus jako mnozí další vzdělanci české reformní školy vzešel ze skromných venkovských poměrů. Díky své přirozené inteligenci se přes farní a latinské školy dostal na pražskou univerzitu. Mladý Hus toužil po tom, co bylo a zůstává touhou mnoha mladých a chudých mužů. Teprve když roku 1402 získal slušné existenční zajištění v Betlémské kapli, nespokojil se s ním a začal brát své kněžství jako závazné poslání. Nepochybně již tehdy měl Hus ve svém osobnostním rejstříku něco navíc, co upoutávalo nejen jeho vrstevníky, ale i české posluchače v Betlémské kapli. Možná to byl jeho zjev, přesvědčivost projevu či zabarvení hlasu. Kdo ví, snad vše dohromady, to si lze jen domýšlet. Jeho charizma by mu však ve zvolené roli duchovního a společenského terapeuta nebylo nic platné, kdyby neměl co říci.
Husovo myšlení a učená teorie se utvářely v neustálém dialogu s jeho vlivnými i lidovými stoupenci prostřednictvím kazatelny. Hus kázal takřka denně, ve svátečních dnech i dvakrát, přitom studoval bohosloví, plnil své povinnosti na fakultě svobodných umění a udržoval čilou korespondenci se stále početnějšími žáky a venkovskými straníky či odpůrci. Nový kazatel v Betlémské kapli započal po příkladu svých předchůdců zvedat káravý prst na všechny strany a připomínat svádění Antikrista. To se od něho čekalo, zvláště když kritika rozpolcené církve se dvěma papeži již dlouho zaznívala i z jiných pražských kazatelen.
Adresné invektivy, ironické narážky i aktuální glosy dodávaly jeho promluvám dráždivou přitažlivost, současně však rozmnožovaly řady dotčených kolegů v sutanách, ideových odpůrců na univerzitě i prostých závistivců.
Pražský arcibiskup mu zprvu naslouchal a dokonce ho dvakrát ustanovil kazatelem na shromáždění všeho duchovenstva celé diecéze. O to těžší pro Husa bylo se mu vzepřít, když došlo ke sporu o obeslání koncilu. Nebyl však sám, většina českých mistrů stála za ním a na podzim roku 1409 ho zvolila rektorem nyní již převážně českého vysokého učení. Bylo to výrazem uznání Husových zásluh na vydání Dekretu kutnohorského ve prospěch českého univerzitního národa a zároveň i manifestací dosud jednotné reformní strany.
Hus byl nade všechnu pochybnost uvědomělým a upřímně smýšlejícím Čechem, jenž spolu se svými přáteli usoudil, že čeští učenci již ve všech oborech předstihli německé mistry, od nichž se kdysi učili. Obhajoba odsouzených reformních názorů byla i pro něho součástí širšího národně emancipačního hnutí, jež se dožadovalo, aby český národ byl v celé zemi, v Praze i na univerzitě, „hlavou a ne ocasem“. Sotva se však ukázalo, že všichni Češi nevzali za své příkazy „božího zákona“, Hus neváhá prohlásit, že mu je „Němec dobrý milejší než bratr zlý“. Od té doby princip „pravé“ víry bude již Husovi za všech okolností nadřazenou hodnotou lásce k národu a k vlasti.
Rozchod s arcibiskupem a počátky procesu u římské kurie přiměly Husa hledat záštitu u královského dvora a vysoké zemské šlechty. První těžká zkouška na něho čekala až v létě roku 1412, kdy se v důsledku rozdílných postojů k prodeji papežských odpustků rozešel s králem Václavem a kdy se své reformní minulosti zřekli jeho učitelé a přátelé Stanislav ze Znojma a Štěpán Páleč. V tomto kritickém
momentu hnutí Hus chvilkově zakolísal, záhy se však vzchopil a svým vystoupením na univerzitě i v Betlémské kapli nepřímo odepřel poslušnost i vlastnímu panovníkovi. Ne náhodou se také vztah podřízených k nadřízeným stal v tomto období jednou z ústředních otázek Husova učení.
V září 1412 došel do Prahy konečný rozsudek papežké stolice se zostřenou klatbou na Husa. Jeho veřejné odvolání ke Kristu bylo do jisté míry unáhleným gestem rezignace, neboť záhy nato se Hus energicky pokusil zmařit platnost hrozících postihů prostřednictvím svých stoupenců na zemském soudu. Nicméně od konce roku 1412, kdy musel opustit Prahu, se v Husových úvahách stále častěji vynořuje pomyšlení na smrt v zájmu vítězství Kristovy pravdy. "Kdo mluví pravdu, hlavu mu rozbijí," píše Hus v červnu 1413 pražskému příteli a pokračuje slovy: "Ze smrti hrůzu kdo má, ten radost z života ztrácí. Nade vším vítězí pravda." Hus přitom ani v době svého venkovského vyhnanství nesložil ruce v klín. V horečném chvatu dokončil své nejvýznamnější spisy, latinské pojednání O církvi, české Výklady víry a Knížky o svatokupectví.
Pobyt na jihočeském venkově v Husovi prohluboval pocit odpovědnosti za důvěru prostých věřících a současně mu dodával sílu postoupit zápas s odpůrci božího zákona v jeho pojetí, to dodávám, na půdě kostnického koncilu. Rozhodnutí vzepřít se koncilu a jít vstříc téměř jisté smrti nebylo pro Husa snadné. Na váhu padaly důvody zásadní i veskrze lidské. Jakmile byly kostky vrženy, Hus na svůj příští úděl již pohlížel s pocity vyznavače-mučedníka. Tak také přijala kostnickou hranici z 6. července 1415 velká část české společnosti včetně vysoké šlechty.
Ne všichni, co Husa odsoudili, si přáli jeho smrt, nemohli však zachránit někoho, kdo jejich pomocnou ruku odmítl. V sázce bylo příliš mnoho, a to nejen pro kardinály a preláty, ale i pro krále Zikmunda. Jednotu církve chtěl znovu zajistit bez ohledu na oběti. První byl sesazený římský papež, druhou Hus, který odmítl odvolat své učení.
Mám-li v několika málo slovech shrnout smysl a výsledky Husova reformního úsilí, pak vedle osobní zásadovosti a statečnosti je třeba vyzdvihnout jeho činné pojetí víry. Hus patřil k okruhu duchovních, kteří se formální křesťanství snažili doplnit zvnitřněním víry v širších kruzích obyvatelstva. Tento náročný záměr se měl týkat každého křesťana, to však v Husově době naráželo na negramotnost naprosté většiny prostých lidí na vesnicích i ve městech. Hlavní váha tohoto úkolu spočívala na bedrech kazatelů, z nichž mnozí dostatečně neovládali latinu. Hus na ně po svém vynuceném odchodu z Prahy zaměřil pozornost a sepsal pro ně srozumitelné výklady a pomůcky. Velkou překážkou byl mu v tom složitý a rozkolísaný pravopis, který se úspěšně pokusil zjednodušit diakritickými znaménky. Husova reforma českého pravopisu, která po celá staletí tak dobře sloužila, se nyní stala slabinou elektronické komunikace.
Jaký svět si Hus přál a představoval? Nebyl to svět bez pánů a poddaných, jak jsme se ještě v nedávné době mohli dočíst. Jeho ideálem naopak bylo harmonické soužití všech součástí tehdejší společnosti, které mělo zajistit bezvýhradné dodržování božího zákona. Jak jinak porozumět Husově předsmrtné výzvě z Kostnice všem jeho bohatým i chudým věrným Čechům: „Prosím pány, aby své chudině milostivě a spravedlivě vládli. Prosím měšťany, aby poctivě obchodovali. Prosím řemeslníky, aby si rovněž poctivě ve své práci vedli. Pro¬sím sluhy, aby svým pánům a paním věrně sloužili. Také prosím, abyste se milo¬vali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli." Bylo to hluboce křesťanské poselství, které se ani křesťanům ještě nepodařilo naplnit.
Husův druhý život, který započal hned po jeho smrti na kostnické hranici, jako by byl v některých etapách národní historie významnější než ten, který skutečně sám prožil. Není ani divu, že takové zdání mohlo vzniknout. Vždyť tuto zemi rozdělovala víra v jejích různorodých křesťanských podobách. Hus, nevím, zda by si to sám přál, se stal jedním z mýtických symbolů duchovního zápasu, který v určitých etapách nabýval podoby boje na život a na smrt. Naposled v letech druhé světové války. To pominulo, Hus sotva bude celou národní pospolitost spojovat. To již také není třeba. Postačilo by, kdyby si jeho vyznavači i odpůrci vzájemně naslouchali. Kdo má však dnes čas a chuť klást si hlubší otázky vedoucí k pochopení druhé strany?
Jsme malý národ a malá země. Nemáme ve svých dějinách tolik postav, které by svými myšlenkami a skutky vyčnívaly z dávných věků. Proto bychom neustále neměli z dějin vytlačovat tu jedny, tu druhé. I v budoucnosti je budeme potřebovat.