Drazí přátelé, sestry a bratři,


po mnoho let se setkáváme na tomto významném místě dějin českého národa. A dnes, v den Husův, si připomínáme dvě postavy, které jsou spojeny s tímto časem a s tímto místem. Dvě postavy, které stojí na počátku a konci významné kapitoly českých duchovních dějin – české reformace – kterou se naše země významně zapsaly do evropských duchovních dějin a do světových duchovních dějin.


Mistr Jan Hus přichází v době velkého odlivu, po kulturním a politickém vzepětí našich zemí v době Karlově. Přináší myšlenky anglické pre-reformace, Wiklifa. Díky jeho působení a působení jeho druhů se tyto myšlenky dostávají z prostředí univerzitních disputací nejprve k české šlechtě, která naslouchá těm Wiklifovým podnětům podobně vnímavě jako jim naslouchala šlechta anglická. Později se tyto reformní myšlenky dostávají do širších lidových vrstev prostřednictvím betlémské kazatelny a podněcují plamen duchovní, kulturní a náboženské revoluce, která je pak znásobena a dostává významný impulz tragickou Husovou smrtí v Kostnici. 


Je paradoxem dějin, že se tak stalo na kostnickém koncilu, který je v paměti církve koncilem reformním, který v mnohém odstranil některé církevní zlořády, které Husa nejvíce pobuřovaly. Koncil, který vyřešil schizma na papežském stolci. Poté již nikdy nenastalo troj papežství či dvojpapežství.
Druhá postava, kterou si zde na tomto místě připomínáme, je Jan Amos Komenský, v jehož vrcholném pansofickém díle vstupují dějiny české reformace do prostoru českých zemí a rozeznívají se v myšlenkové barokní symfonii překračující hranice nejen národů, ale i konfesí. V mnohém, zejména v důrazu na vzdělání, Komenský předjímá důrazy nadcházejícího století; důrazy osvícenství. Komenský je součástí duchovního proudu, který byl znechucen válčícími tábory reformace a protireformace a hledá jakousi třetí cestu křesťanství, která by překonala tato tragická napětí.


Tyto dvě postavy a celý duchovní klenot české reformace je něco, co si musíme připomínat, abychom si uvědomili, že to je trvalá součást našeho národního duchovního pokladu. Na tomto místě, kam pověst situuje tragický okamžik v životě Jana Amose Komenského; rozloučení s vlastí, si uvědomuji něco, co mi poprvé vyvstalo před duchovním zrakem ve chvíli, kdy jsme před třiceti lety připravovali program desetiletí duchovní obnovy národa, na konci 80. let, kdy jsme tušili, že musí přijít nějaké změny v naší zemi. Přáli jsme si, aby nezůstalo pouze u změn struktur politických a ekonomických, ale aby to byla změna duchovní, a aby to byla revoluce, s Masarykem řečeno „hlav a srdcí“. Aby nastal proces uzdravení duchovní orientace a kulturního klimatu naší země. Aby zde došlo k prohloubení žebříčku hodnot, protože rozvoj demokracie ve všech těch oblastech předpokládá jakousi biosféru sdílených mravních hodnot. Když jsme připravovali program, který měl být laboratoří nového životního stylu pro přicházející milénium a tento program byl zároveň přípravou na milénium smrti svatého Vojtěcha, prvního Evropana české krve, prvního Čecha evropského významu, tak jsem si uvědomil, že české dějiny jsou v jistém smyslu také tragickými dějinami neustálého vyhánění.


Biskup Vojtěch musel odejít z této země, když jeho velké reformní myšlenky inspirované reformou z Cluny nebyly zde přijímány. Nakonec nalezl mučednickou smrt za našimi hranicemi. Tím začíná proud tragických událostí, které vedou až k dalšímu pražskému arcibiskupovi Beranovi, který také musel v době komunismu odejít do ciziny a tam zemřít. V době husitských válek a násilí museli také mnozí Husovi přátelé odejít z české země. Poté následovalo období relativně pokojného soužití lidí křesťanů pod jednou a pod obojí. Na prahu třicetileté války na naše země opět padá tragický stín evropského rozdělení křesťanství a zpolitizování obou táborů, což vedlo až ke krvavým válkám. V roce 1618 jsou za stavovského povstání z Prahy vyhnáni jezuité. Z Klementina, kde se v době náboženského smíru vytvořila významná instituce vzdělání a kultury. Za krátko, v době pobělohorské, následuje to nespravedlivé vyhnání evangelíků z českých zemí, které se pak dotklo také Komenského.


I dvacáté století je plné podobných událostí. Na prahu války a ve válce samé postihuje řadu Čechů a českých Židů. Po skončení války to poté bylo vyhnání českých Němců často provázené krvavými zločiny vůči nevinným a bezbranným. Tyto věci jsou v paměti našeho národa jako často dosud nezhojené stopy. Pak rok 1948 a komunistický puč, rok 1968 a sovětská okupace opět znamenají velký odliv krve a talentu – emigraci mnoha lidí z naší země, často těch nejvzdělanějších a velmi nadaných. Letos si připomínáme čtvrt století od navrácení svobody. Svobody politické, svobody náboženské, svobody přesvědčení či kultury svobody podnikání. Je to také čas, kdy se máme kriticky zamýšlet nad tím, jak jsme s tímto darem svobody naložili jako národ, jako společnost, jako každý z nás. V těchto letech, jako univerzitní učitel, jsem rád, že kdy od nás již nemusí odcházet lidé z důvodu svého přesvědčení, politických a nežene je odtud ani bída, odchází do ciziny řada mladých nadaných studentů, aby získali vědomosti na zahraničních univerzitách. Aby tam také získali praxi. Tato věc je důležitá, protože to, co nejvíce hrozí našemu národu, je určité uzavření do sebe samotného. A to co nejvíce potřebujeme je probudit myšlenku, že naše češství je bytostně spojené s naším evropanstvím. A říci radikálně ne všem, kteří by naše češství a naše evropanství chtěli postavit proti sobě. Teprve v evropském kontextu získává naše češství svůj nejvlastnější smysl. Teprve ve spojení s těmi národy Evropy dochází naše země toho prostoru a dostává se jim takového hlasu, jaký si v tomto prostoru vydobudeme. Je důležité, abychom do tohoto evropského konceptu přinášeli to nejlepší z naší minulosti. Byl bych rád, aby tito se mladí lidé, kteří odcházejí za studiem a praxí mohli vrátit do této země s hrdostí a pocitem odpovědnosti za její budoucnost.


Mluvil jsem také o reformační tradici. Svatý Augustin říká, že „ecclesia semper reformanda“ – církev je stále se reformující. Bylo tomu tak na samém počátku církevních dějin a bylo tomu tak v mnohých etapách dějin křesťanství.  Myslím si, že i dnes stojíme na prahu nové etapy křesťanství, kdy jsme vyzváni k tomu, abychom vstoupili do širšího prostoru a překonali všechny možné dosavadní hranice; hranice, které nás dělí, hranice konfesionální. Abychom chápali tento prostor jako příležitost k vzájemnému obohacení.


S velikou radostí sleduji pontifikát papeže Františka. Jeden z mých velkých přátel mezi evangelickými českými teology mi řekl, že si po přečtení encykliky papeže Františka s názvem Evangelii gaudium řekl: „Já jako protestant už nemám vůči čemu protestovat! Tento dokument bych mohl, jako český evangelík, podepsat od první věty do poslední.“ Papež František nedávno při setkání s představiteli protestantských církví, řekl: Chápejte mě vždy jako bratra.“ Připomněl tak tu krásnou scénu, když se setkávají synové Jákobovi, kteří přišli do Egypta za obilím, ale nalezli bratra. A papež František říká, kdykoli přicházíte do Říma, vězte, že zde naleznete milujícího bratra a že dnes je třeba jít společně.


Myslím si, že to je něco zvláště uloženo našim zemím. Jednak proto, že zde vznikla taková postava, jako je Mistr Jan Hus, o kterém bylo právem na jedné konferenci řečeno, že Hus je postava mezi církvemi, národy a staletími. Žádná z našich křesťanských tradic si nemůže Husa monopolizovat. Hus se vymyká těmto hranicím a překračuje přemalby, které přinesly ideologie následujících staletí. Hus pro mě byl mým dětským hrdinou, hrdinou mých prvních literárních pokusů a už v době před listopadem mě oslovil velmi podnětný článek polského badatele a přítele Jana Pavla II., profesora Swiezawkého „Jan Hus – heretik nebo předchůdce druhého vatikánského koncilu?“ Když jsem měl poprvé možnost v dramatickém období listopadu 1989 hovořit s Janem Pavlem II., tak se mě sám naléhavě zeptal, co budeme my Češi dělat pro nový pohled na Mistra Jana Husa. Řekl: „Vzpomeňte si, že to byl polský teolog z Krakova, který se jediný na kostnickém koncilu zastal Jana Husa.“ A papeži Janu Pavlu II. velmi leželo na srdci, aby se katolická církev k této velké postavě našich společných dějin postavila otevřeněji. Několikrát to také vyjádřil při svých projevech v Čechách. Myslím si, že blížící se jubileum je velikou příležitostí rozeznat to tři vrstvy, které jsou spojeny s osobností, dílem a odkazem Jana Husa.


Jedna věc je jeho osobní mravní velikost, kterou mu mnozí lidé, kteří i mají námitky proti jeho teologii, mohou těžko upřít. Druhá věc je jeho vlastní dílo, které je samozřejmě nutné číst v určitém dobovém kontextu.  Když si uvědomíme, že mnohé Husovy názory byly konkrétní polemikou vůči konkrétním událostem v tehdejší církvi, čteme je docela jinak, než kdyby byly čteny dogmaticky. Právě v tomto kontextu se Hus ukazuje jako kritický myslitel, který miluje svou církev a kritizuje ji právě z tohoto imperativu, lásky a vědomí zodpovědnosti. Třetí vrstvou jsou přemalby, kdy si jednotlivá období a jednotlivé ideologie do Husa promítaly svoje vlastní ideály jako do promítacího plátna. Od těchto přemaleb, které byly často kontroverzní a negativně namířeny vůči těm či oněm, je Husa nutno osvobodit. Měli bychom Husa znovu objevit v kontextu naší doby. Není dost dobře možné odmyslet si historický vývoj. Není možné se okamžitě přenést do Husovy doby. Je ho třeba znovu pochopit tváří v tvář těm velkým imperativům naší doby a naší doby a duchovní situace. A tam je důležitý důraz na svědomí.


Právě dnes je znovu třeba, aby byl oživen apel svědomí. Dnes je před námi otevřen prostor svobody, ale svoboda by neměla být zaplněna svévolí. Je třeba, aby byla spojena se zodpovědností. A zde ten Husův důraz na svědomí a Komenského důraz na zušlechtění lidského života, duše a společnosti vzděláním, jsou určitě imperativy, které bychom měli brát vážně. Proto nechť je i toto naše setkání okamžikem zamyšlení, smíření a vnitřního rozhodnutí, že to nejlepší, co bylo uloženo v naší dějinné minulosti a co přesahuje jednotlivé skupiny zájmové a církevní hranice, že by každého z nás mělo inspirovat k tomu, abychom v naší době a na prahu budoucnosti žili opravdu zodpovědně.