Milí přátelé,

Růžový palouček je opředen mnoha pověstmi: vypráví se, že byl ztrestán každý, kdo se jeho půdy či růží dotkl chtivou rukou; vypráví se, že byl útočištěm mnichů z nedalekého kláštera za husitských válek; tradovalo se, že to bylo místo pohanského kultu, které středověk učinil místem křesťanské víry. Je tu prý kdesi ukryt i zlatý kalich našich předků vzdorujících rekatolizaci a určitě všichni znáte tradici, která růžový palouček spojuje s českými exulanty.. Právě tato legenda o loučení se s vlastí činí toto místo symbolem.

Růžový palouček je symbolem hrdým a hořkým zároveň.
Hrdým, protože navazuje na skvělou etapu v našich dějinách. Etapu poklidného soužití mezi katolíky a evangelíky bez upalování a vzájemného zabíjení, na etapu náboženské tolerance, jaká v té době jinde v Evropě neměla obdobu.

Před deseti lety jsme vyslechli v prvním novoročním projevu prezidenta Havla narážku na známa slova Komenského – vláda Tvých věcí, lide, se vrátila do Tvých rukou.

Je čas zhodnotit, nakolik naše české ruce, které se chopily správy veřejných věcí a vlády v malém i velkém byly ruce dělné a poctivé, nakolik byly snad nešikovné či poskvrněné touhou po rychlém a bezpracném zisku…

Tento rok však vyzývá k ještě zásadnějším bilancím: uzavíráme století a tisíciletí.

Ohlížíme-li se na běh našich dějin z tohoto místa, kde se podle tradice loučili Čeští bratří s vlastí, kterou museli opustit v čase násilné rekatolizace, uvědomujeme si, kolikrát na naši zemi dopadl stín velkého kříže, jímž je exil, vyhánění z domova – ať už z důvodů náboženských, politických či národnostních. Kolikrát do ciziny odtékaly právě nejlepší síly našeho národa!

Odchody a návraty domov a svět

Růžový palouček - slova, sama o sobě navozující představu idylickou, snad až nasládlou, znamenají. právě pro nás všechno jiné než idylu, všechno jiné než sladkost. Je to místo hořkého loučení s vlastí, loučení exulantů, kteří pro svou víru, pro své přesvědčení odcházejí do svobodnějšího světa. Někteří na čas, jiní navždy. Co ovšem nikdo z nich neví, nemůže vědět, je právě to, zda na čas, anebo navždy. Nejistota tak neodmyslitelně patří k tomuto místu, k tomuto nedobrovolnému loučení. A patří k němu zpravidla také tichý závazek, slib působit ve svobodnějším světě pro změnu poměrů doma, tedy i pro možnost návratu.

Je nakonec dobře, že historická autenticita tohoto místa jako místa skutečného loučení konkrétních lidí ve skutečném čase není jednoznačně  doložená. Dává nám to možnost vnímat Růžový palouček jako symbolický prostor, upomínající na všechna místa loučení všech, kteří nedobrovolně opouštěli naši zem.


Vážení přítomní, dámy a pánové, bratři a sestry,

jsme tu dnes shromážděni na místě, které je opředeno mnohými legendami a pověstmi, a to v roce, časově vzdáleném od jedné z nich právě 450 roků: tehdy v roce 1548 odcházelo asi 150 členů bratrské Jednoty v důsledku postihu Ferdinanda I. za stavovské povstání do exilu, a protože se nemohli shromáždit v litomyšlském sboru, konala se jejich poslední bohoslužba na tomto místě. Jisté je datum dalšího exilu: je tomu letos 370 let od chvíle, kdy opouští svou vlast léta Páně 1628 se skupinou dalších pronásledovaných členů Jednoty její nejvýraznější představitel a posléze poslední biskup, Jan Amos Komenský. Zítřejší den, 6. července, je pak dnem vzpomínky na oběť, kterou přinesl na břehu Rýna v Kostnici mistr Jan Hus, rektor vysokého učení na Karlově universitě v Praze. Stalo se tak před pěti sty osmdesáti třemi roky.

O Růžovém paloučku jsem slýchal už od dětství. „Růžový palouček“ – to bylo jméno evangelického časopisu pro mládež za dob první republiky. Docházel do naší rodiny pravidelně, ty jeho obálky s motivem růží mám od předškolních let živě před očima; a ovšem otázky: Co to má všechno, to pěkné jméno, ta symbolika, znamenat? Dostávalo se mi od rodičů v navázání na Jiráskovy Staré pověsti české ovšem odpovědi: Růžový palouček – to je místo, kde se Čeští bratří v době pronásledování pro víru bohoslužebně loučili s rodnou zemí před konečným odchodem do ciziny. Z jejich slz vykvetly růže…


Bylo to krásné vyprávění, ale už jako dítě jsem tušil, že je trochu básnicky přikrášlené. Později jsem narazil na kritické hlasy historiků: Růžový palouček je prý produkt zbožné fantazie. Historická fakta jsou skutečně skromná, leccos se tu pochopitelně přibásnilo. Beru ty historické pochyby vážně, Palouček není žádné nedotknutelné „svaté místo“. Bere nám to však půdu pod nohama, když se zde po desítiletí zase pravidelně scházíme? Holdujeme legendám? Jsem přesvědčen, že tomu tak není. Toto místo stojí zástupně pro nesporné dějinné dění – a co víc: pro duchovní odpověď na historickou katastrofu, kterou bylo pronásledování v době protireformace a dokonce už v půli 16. století.