Uprostřed polí na katastru obce Újezdec se nachází legendami opředené místo spojované s těžkými osudy našeho národa v dobách minulých. Je to Růžový palouček, památník českým bratřím – kulturní památka, pietní místo.
Cestujeme-li po silnici z Litomyšle na Nové Hrady a Skuteč, odbočíme v Morašicích na Újezdec. Asi 200 m před touto obcí nás březová alej lemující silnici přivede k parku, v němž se nalézá pověstmi opředený Růžový palouček.

Vlastní Růžový palouček je plocha o výměře asi 350 m², porostlá zvláštním druhem růží – Rosa gallica – růže francouzská, také růže stepní nebo paloučská. Tento druh růží se u nás jinde nevyskytuje. Je neobvyklý tím, že připomíná spíše bylinu než dřevinu, nemá trny, pouze ostré chloupky na stoncích. Kořen je kolmý, několik metrů dlouhý. Husté a nahodilé zapojení divoce rostoucích rostlin neumožňuje jejich okopávání, pouze je z nich na jaře odstraňována stařina. Růže kvetou od konce května do počátku července, každý jedinec však kvete velmi krátce – jeden až tři dny. Barva květu je červená až karmínová. Podle jedné z legend vyrostly ze slzí českých bratří, kteří se zde loučili před nuceným odchodem do emigrace.

Ve skutečnosti zde tyto růže kvetou od nepaměti, původně snad uprostřed lesů. Postupným rozšiřováním orné půdy na úkor lesů se dostaly mezi lány polností patřících ke statku č. p. 30 v Újezdci. Tato usedlost patřila od r. 1492 k panství poličskému, později brandýskému.

Můžeme-li zmínku v dopisu K. W. Světelského, vrchního na panství litomyšlském, přijmout jako narážku na Růžový palouček, pak by to byl nejstarší písemný doklad o tomto místě z roku 1691. Vrchní Světelský pánům poličským píše: „Stran zhlédnutí nějakého palouku, který pod jistý ourok poddaný v Makově užívá …….sem všemu vyrozuměl, však ale v tom žádné pochybnosti není, že se takový ourok v urbáři zdejším zámeckém nachází, aby podobně ten palouk k panství litomyšlskému dědičně přináležeti mohl.“ Dohad morašického kaplana J. V. Olivy (užíval pseudonym Hlošina), že Růžový palouček patřil ke kartuziánskému klášteru v Tržku s odvoláním na zakládací listinu z r. 1378, vychází z citace textu Rubus beatae Mariae a překládá jej jako Růžový palouček. Spolehlivou zmínku najdeme v josefinském katastru z roku 1787, kde u parcely číslo 117 a 118 je poznámka Paloučekjeho v té roli červenýnazvaný, docela neužitečný.

Do povědomí české veřejnosti Růžový palouček vstoupil v průběhu devatenáctého století v souvislosti s tehdejším národním vzepětím. Po prvním článku Václava Jaromíra Picka v „České wčele“ následovaly další, např. Josefa Kačera v „Národních listech“ a jiných. Nejvíce se o rozšíření legendy o Růžovém paloučku zasloužil Alois Jirásek, prvně článkem v „Pokroku“ ze dne 23. 7. 1876, především však ve svých „Starých pověstech českých“. V průběhu dalších let mnoho autorů psalo studie a články o Růžovém paloučku, velmi často poplatné názorovému postoji autora.

Litomyšlský historik Antonín Tomíček věnoval tomuto místu mnoho čas u a bádání. Vyslovil domněnku, že Růžový palouček byla vzorová polní míra, podobně jako Přemyslovo políčko u Stadic. Dokládal to složitým výpočtem s použitím starých měr (sáhů, provazců apod). V jiné úvaze se Tomíček zabývá názorem, že zde bylo v pohanských dobách keltské obětiště. Keltové si svá kultovní místa vybírali v prostorách, které mají vnitřní energii. Dodnes někteří návštěvníci, kteří se zabývají proutkařením či mystikou, o existenci tohoto jevu přesvědčují, což je však těžké dokázat č i vyvrátit.

Skutečnost, že lidé z okolí chovali k Růžovému paloučku odedávna posvátnou úctu, dala vznik řadě pověstí chránících Růžový palouček před zničením. Většina legend říkala, že neštěstí postihne toho, kdo by jej chtěl zničit. Některé tyto pověsti se ztrácejí v šeru dávnověku, některé mají podklad ve skutečných událostech.

Známá pověst o poslední strašné bitvě říká, že po ní se na Růžovém paloučku sejde sedm králů u kamenného stolu, který sám vyroste ze země, a sepíší zde věčný mír. Jiná zkazka praví, že věčný mír nastane, až všechny růže najednou rozkvetou a pak všechny zvadnou. Za napoleonských válek si ruský voják jménem Gavrila z oddílu tábořícího v Újezdci chtěl na Růžovém paloučku vyrýt růži pro svou milou. Přitom zakopl a při pádu se vlastní zbraní smrtelně zranil. Mnoho legend je spojeno právě se snahou hospodářů – vlastníků tento pozemek obdělávat. Kdysi chtěl sedlák Palouček zorat, ale poškodil se mu pluh. Když vyjel příště, kůň si zlámal nohu. Další sedlák chtěl růže vykopat. V noci mu však shořela stodola, v níž měl uskladněno nářadí. Jiný hospodář na růže nanosil suché klestí, aby je vypálil. Po návratu domů našel doma mrtvou ženu a ve vaničce utopené dítě. V roce 1844 došlo k požáru v pazderně, kde se údajně třel len z Paloučku. Při požáru uhořela hospodářova dcera Kateřina Dostálová rozená Drábková a tři služky. Na paměť této události zřídil hospodář Jan Koníček (švagr uhořelé Kateřiny) v roce 1870 na Růžovém paloučku kříž, a ten byl v roce 1909 přemístěn ke kapličce v Újezdci; další kříž byl zbudován na místě vyhořelé pazderny a stojí 200 m od Újezdce směrem k Cerekvici nad Loučnou.

Nejznámější legenda o Růžovém paloučku říká, že růže vyrostly ze slzí českých bratří, kteří se zde loučili před odchodem do ciziny. V Litomyšli a okolí byla početná skupina příslušníků Jednoty bratrské pod ochranou Kostky z Postupic. Ten se účastnil v roce 1547 rebelie proti Ferdinandu 1., která byla potlačena, a Kostkům byl majetek zabaven. V důsledku rekatolizace odešlo z Litomyšle a okolí na sto padesát bratří. Císař Maxmilián však byl tolerantní k nekatolíkům a Rudolf II. dokonce svým majestátem z roku 1609 povolil svobodu náboženského vyznání. Po bitvě bělohorské se vše změnilo a tvrdý postoj Ferdinanda II. znamenal další exodus nekatolíků do Německa a Polska. Před odchodem se prý na Růžovém paloučku loučili s vlastí.

Počátkem osmnáctého století odešli z vesnic v okolí Růžového paloučku někteří tajní nekatolíci do zahraničí (Václav Klejch z Lažan, Kristián Litochleb z Morašic a jiní). Různí autoři (Bernard Beniš, lažanská kronika a jiní) uvádějí, že v roce 1742 se s pruskou armádou, která vpadla až na Moravu, vrátili někteří exulanti a požadovali na vrchnostech navrácení svých konfiskovaných majetků. V důsledku změny na válečném poli a ústupu Prusů se však musel i tito lidé vrátit do Německa.

Dne 12. května 1742 se údajně skupina dvaceti lidí pod vedením Jakuba Kavky z Českých Heřmanic na Růžovém paloučku loučila s vlastí. Mnozí návštěvníci – cizinci na Růžovém paloučku tyto události připomínají, dokonce skupina Američanů, která navštívila Růžový palouček v devadesátých letech 20. stol., tvrdila, že jejich předkové se na tomto míst loučili s vlastí.

Pověsti a posvátná úcta okolního lidu se staly v době národního obrození podnětem ke zvýšenému zájmu o toto místo. Přibývalo návštěvníků, jednotlivců i skupin, přibývalo i písemných zpráv v tisku. Víme o návštěvě pastora Josefa Kačera v roce 1828, Alois Jirásek navštívil prvně Růžový palouček v roce 1876. Hmatatelným svědkem výletu litomyšlského pěveckého sboru Vlastimil je kámen zasazený mezi růžičkami, datovaný rokem 1865.