Před deseti lety jsme vyslechli v prvním novoročním projevu prezidenta Havla narážku na známa slova Komenského – vláda Tvých věcí, lide, se vrátila do Tvých rukou.

Je čas zhodnotit, nakolik naše české ruce, které se chopily správy veřejných věcí a vlády v malém i velkém byly ruce dělné a poctivé, nakolik byly snad nešikovné či poskvrněné touhou po rychlém a bezpracném zisku…

Tento rok však vyzývá k ještě zásadnějším bilancím: uzavíráme století a tisíciletí.

Ohlížíme-li se na běh našich dějin z tohoto místa, kde se podle tradice loučili Čeští bratří s vlastí, kterou museli opustit v čase násilné rekatolizace, uvědomujeme si, kolikrát na naši zemi dopadl stín velkého kříže, jímž je exil, vyhánění z domova – ať už z důvodů náboženských, politických či národnostních. Kolikrát do ciziny odtékaly právě nejlepší síly našeho národa!

Vzpomeňme na tři velké postavy, na tři biskupy, kteří odešli z vlasti a museli zemřít v cizině: svatý Vojtěch, který na úsvitu našeho křesťanství dvakrát musel opustit vlast pro tvrdost srdcí našich předků a bratrovražedné boje, Komenský, biskup Jednoty bratrské, v čase nemravného principu „cuius regio, eius religio“, uplatňovaného tehdy oběma stranami v nábožensky rozdělené Evropě a v naší době arcibiskup Beran za protikatolického, protináboženského a protidemokratického řádění komunistické strany.

Je však třeba odsoudit princip netolerance nejen v politickém, ale i duchovním životě. Jak dlouho se u nás uplatňoval princip „vylučování z dějin“! Kolik dětí je ještě dnes ve školách i v rodinách vychováváno – dnes již nikoliv z důvodů nesvobody, ale z určité myšlenkové setrvačnosti – v černobílém pohledu na vlastní dějiny, kdy se celé velké úseky dějin, celé košaté větve tradice a velké postavy pomíjejí nebo nedoceňují. Přišel čas, abychom při pohledu do národní minulosti překonali předsudky a ideologickou schizofrenii. Je třeba nalézt citlivost a odvahu, abychom spravedlivě zvážili hodnoty, které uzrály v různých, často ve své době protilehlých duchovních proudech.

Chtěl bych právě na tomto místě, nejen jako český vlastenec, ale i jako česky katolický kněz říci, že se s velkou a upřímnou úctou skláním před duchovním a mravním odkazem české reformace, před utrpením a věrností českých evangelíků.

Chtěl bych poprosit ty, kteří přicházejí z evangelické tradice, aby s podobnou otevřeností překonávali zátěž nedůvěry, zranění a snad i předsudků také na své straně a byli obohaceni tím, co dobrého v každém období našich složitých dějin přinesla národu katolická církev a její tradice. Zde ve východních Čechách budeme snad nejprve pamatovat na generace kněží-buditelů v době národního obrození.

Za několik dní společně oslavíme svátek velkého syna národa i církve mistra Jana Husa. Pevně věřím, že tentokrát – v tomto jubilejním roce smíření a uzdravování minulosti – také mnoho českých katolíků najde novou pozitivnější cestu k této světlé a prorocké postavě, že k tomu budou povzbuzeni proslovem Jana Pavla II. loni při vatikánském husovském sympoziu a zejména papežovou pokorou a odvahou k pravdě při vyznání historických chyb církve na počátku letošní doby postní.

Na závěr bych se chtěl vrátit k postavě Jana Amose Komenského. Myšlenkovou velikost a originalitu „učitele národů“ mi kdysi pomáhal pochopit velký český filozof a statečný obránce lidských práv Jan Patočka, můj učitel nejen ve smyslu intelektuálním, ale též mravním.

V době, kdy se tolik hovoří o globalizaci, evropské jednotě a ekumenismu, je tento smělý architekt díla sjednocení a obnovy na poli náboženském, vědeckém i politickém zvláště aktuální.

Jedno bych chtěl podtrhnout nade všechno: Komenský pochopil, že hlavní naděje na uskutečnění dějinného poslání a šanci našeho národa leží ve vzdělání. Proto nezastupitelným krokem na cestě zmateného labyrintu doby úpadku k harmoničtější a zralejší budoucnosti je cesta reformy škol a zkvalitnění celého systému vzdělání.

Právě toto je důraz, který dnes snad více než cokoliv jiného rozhodne o tom, zda vláda a správa našich věcí, která se vrátila do našich rukou, bude vykonávána dobře a zodpovědně.