Vážení přítomní, dámy a pánové, bratři a sestry,
jsme tu dnes shromážděni na místě, které je opředeno mnohými legendami a pověstmi, a to v roce, časově vzdáleném od jedné z nich právě 450 roků: tehdy v roce 1548 odcházelo asi 150 členů bratrské Jednoty v důsledku postihu Ferdinanda I. za stavovské povstání do exilu, a protože se nemohli shromáždit v litomyšlském sboru, konala se jejich poslední bohoslužba na tomto místě. Jisté je datum dalšího exilu: je tomu letos 370 let od chvíle, kdy opouští svou vlast léta Páně 1628 se skupinou dalších pronásledovaných členů Jednoty její nejvýraznější představitel a posléze poslední biskup, Jan Amos Komenský. Zítřejší den, 6. července, je pak dnem vzpomínky na oběť, kterou přinesl na břehu Rýna v Kostnici mistr Jan Hus, rektor vysokého učení na Karlově universitě v Praze. Stalo se tak před pěti sty osmdesáti třemi roky.
Povzbuzuje mne skutečnost, že jsme se tu shromáždili, abychom obrátili svůj duchovní zrak do minulosti. Člověk je jediný živý tvor, který se dokáže vracet v paměti k zašlým dějům, ba v nich hledat posilu i varování. Člověk je jediný živý tvor, který předjímá i čas, který přichází a vstupuje do jeho života. Čím více sestupujeme do minulosti ke kořenům svého osobního i národního bytí tím více se stáváme lidmi. Čím více hledíme přes každodenní shon k cílům, které nás přerůstají, dorůstáme k oné celostnosti, která z nás činí bytosti ne dnes či týdne, ale širšího a hlubšího horizontu, větší duchovní odolnosti a hlubší osobnosti za sebe i za pospolitost, s níž jsme spojení řečí, duchovními tradicemi, kulturním snažením a mnohými úkoly při její správě. Jen člověk a společenství, v němž je pěstována historická paměť nepodléhá náladám, nestává se snadnou obětí populistických řečí, nepadá za oběť tlakům a propagandě. Je sám svůj, odpovědný, nezmanipulovatelný. Vy jste sem dnes přišli, abyste dosvědčili tuto vůli k hlubšímu zakotvení vlastních životů pro hojnější službu na místech, kde stojíte. Za to vám všem patří dík.
Vybral jsem si k dnešnímu zamyšlení čtyři motivy, jež jsou spojeny z životním zápasem dvou postav, které jsem už v úvodu zmínil. Chci se s vámi nad nimi zamyslet, jak doufám, k společnému užitku.
Hus i Komenský patří k největším postavám našich dějin. Zároveň významně obohatili celou Evropu. Mluvíme-li dnes o návratu do Evropy, nevracíme se tam jako chudí příbuzní. Přínos obou těchto velikých postav našich dějin je vetkán do osnovných prvků evropského myšlení. Je nesmazatelně přítomen v jejich duchovních a kulturních tradicích.
Začnu u Komenského. Byly mnohokrát z nesčetných stran popsány a zdůrazněny jeho snahy pedagogické, irénické, filosofické, theologické, umělecké, literární: nezanedbatelná je jeho služba Jednotě v exilu ať v Polsku či Uhrách, na Slovensku. V Komenském před námi stojí postava vskutku renesanční s nesmírně širokým záběrem zájmů a pracovního úsilí. Ale chci podtrhnout jen dva rysy jeho osobnosti. Oba jsou významné i pro náš čas.
1) Komenský je mužem hluboké, niterné víry. Jeho slavný Labyrint světa a ráj srdce, mistrovské dílo psané krátce po katastrofě na Bílé hoře nádhernou češtinou, je toho dokladem: na závěr své poutnické zkušenosti nachází hrdina tohoto duchovního cestopisu útěchu, duchovní domov u Krista v jeho příbytku. Z bludiště světa do lusthauzu srdce. Pryč ze zmatků, kolotání, fresuňků trápení a mámení, pryč od dryáčníků a všetečků tohoto světa, od nepravého křtaltu, marného kvaltování a všelijakého spletení. Spěchejme tam, kde vládne pokoj, kde jsme přijímáni na milost i se svými slabostmi, obklopeni důvěrou a voláni k obecenství v lásce. To je střed našeho života, hlubina naší bezpečnosti: Osobní víra v Krista, osobní odevzdanost. To je vize Komenského.
Bez této hluboké oddanosti Kristu, ve víře v jeho přicházející království, nepořídíme mnoho ani v církvi, ani ve společnosti, čemu vposledu věříme, čemu se chceme odevzdat v službu, co nám stojí za to, abychom riskovali ve svém občanském životě, jakou cenu jsme ochotni zaplatit, aby náš život nabyl opravdového smyslu, jak naložíme se svou svobodou, k čemu přiložíme své srdce, kam především upneme své síly? To jsou otázky, které si máme klást, ať už patříme kamkoli, ať chodíme do kostela, ať pracujeme v občanském sdružení, v politické straně anebo žijeme jen v úzkém okruhu svých blízkých. Komenský prožívá ve svém životě mnohé hoře a zklamání, jde vstříc ztrátám, které by zlomily snad většinu z nás. Zůstává v tom všem mužem touhy, hluboké osobní víry, jež se nikdy nevzdá. Udržuje ve svém srdci, jehož se dotkl Kristus, plamen naděje i v nejhlubších strázních a temnotách času.
2) Ale je tu i druhý pól Komenského vize. Všechna bída světa, kterou tak mistrně ve svém Labyrintu pospal, není pro něho důvodem k planému moralizování, k sudičskému natřásání a znechucenému odvratu. Z ráje srdce vstupuje Komenský znovu do labyrintu světa! Co nám celým svým dílem nabízí, není úniková strategie do soukromí, do závětří, v němž nad pokleslým stavem společnosti mávneme otráveně rukou. Žádná „blbá“ nálada, rozčílená otrávenost, podezíravost a závist – ty slavné české neřesti se ho nedotknou. Ví dobře o tom, že vichřice hněvu přišla na naše hlavy pro naše hříchy, nehostinnost poměrů jsme si způsobili vlastním selháním. Komenský nasadí všechny schopnosti a své srdce plné víry k nápravě toho, co je pokaženo. Pracuje na tom, aby se labyrint světa proměnil v lidštější místo našeho pobytu. Jde mu o nápravu církví a náboženství, o nápravu našeho myšlení, jde mu o nápravu politiky. Veškerá skutečnost stojí před velkou proměnou a všichni lidé jsou zváni k účasti na tomto nápravném díle. Vskutku nejde o nic méně, než o všenápravu. Zde se Komenský dotýká problémů, které se naléhavě otvírají až před námi: globalizace a planetarizace. Co je dosažitelnosti prostředky naší elektronické civilizace možné, má být uskutečňováno v duchu tolerance, svobodné součinnosti a spolupráce všech lidí, církví, národů a kontinentů.
Oba póly této nadějné vize jsou vysoce aktuální pro dnešek. Nežijeme jen sami sobě, nejdeme jen za svými úzkými soukromými zájmy. Jsme odpovědni za širší okruh: své obce, svého kraje, svého státu. Ale ani tady náš obzor nekončí. Komenský nás vyvádí k horizontům nejzazším. Přínos každého z nás se bude měřit podle toho, zda se nám podaří spojit nejintimnější oblast naší víry, citlivého svědomí s úkoly, před kterými stojíme jako občané ve své obce, v celé společnosti, jako příslušníci tohoto národa i konec konců jako Evropané.
3) Jsme u duchovního odkazu druhé z jmenovaných postav. Mistr Jan Hus pochopil jako kazatel, učitel na univerzitě i reformátor význam života v pravdě a z pravdy. Vnesl do duchovních zápas své doby něco, co naši vlast i celý okrsek tehdejší Evropy nesmazatelně poznamenal. Hus pochopil, že nad každým lidským rozhodováním i nad rozhodováním světských či církevních institucí se vznáší nárok pravdy. Hus se k pravdě Páně, jak říkával, odvolal i ve chvílích církevního sněmu v Kostnici, když mu šlo o život. Popřel – a to prorocky jasnozřivě, že by pravdu mohl někdo, ať sám, ať s instituční podporou, vlastnit a tím ovládat či dokonce manipulovat druhé v církvi či ve společnosti. Neplatí žádný monopol na pravdu, i kdyby byl podepřen nejsvětější institucí. Všichni jsme tváří v tvář pravdě jen poslušnými anebo neposlušnými svědky. Pravda nad námi vládne a žádný potentát její moc nezastře. Pravdy každému přejte…
Pravdu jako duchovní moc nad námi tehdejší Evropa neznala. Hus ji jako takovou nejenom formuloval, ale také svou mučednickou smrtí dosvědčil.V tom je jeho velikost. Stál v pravdě svědecky až do konce. Ukázal nám tím pravou hloubku našich životů. Důvěra ve vítěznou moc pravdy provázela naše otce po dlouhá staletí. Pochopíme i události z listopadu 1989 v pravém světle, rozpoznáme-li, že u jejich kořene stojí toto duchovní dědictví Husova zápasu, v němž oddanost pravdě, která nám za škody stojí, hraje tak významnou roli.
Bylo by však chybou, kdybychom si mysleli, že Hus k tomuto poznání pravdy a jejího významu pro lidský život přišel snadno. S lítostí na sebe vyznává, že přichází do Prahy na studia proto, aby získal kněžský šat a dobré bydlo. Šlo mu zpočátku o lepší životní standart. Chtěl si zpříjemnit život. Chtěl se mít dobře.
4) A tu jsme u čtvrtého a posledního zastavení. Obě tyto velké postavy našich dějin nespadly z nebe, nebyly odpočatou připraveny na veliké úkoly. Nejsou to hrdinové nadoblačných výšin, k nimž se my obyčejní nemůže přirovnávat. Nic lidského jim nebylo cizí. K oné velikosti dorůstaly postupně. I pedagog Komenský věděl o nutnosti sebevýchovy, oné dlouhé cesty životní kázně, odříkání, studia, hledání, odvážných kroků, sebekritického poznání. I on poznal pokušení smutku a beznaděje, prázdnotu mysli i ducha, i on musel zápasit se sklony, které ho odváděly od odpovědnosti za druhé.
Podobně Hus nás staví před nejosobnější otázku naší životní orientace. Svým životem totiž dotvrzuje, že krok za krokem dorůstal k onomu cíli, který Ježíš postaví před nás v rozhovoru s Pilátem v rozhodující chvíli své cesty. „Já jsem se k tomu narodil, a proto jsem na svět přišel, abych vydal svědectví pravdě.“ (Jan 18,37) Vydávat svědectví pravdě. Té krásné, povzbudivé moci nad námi, jež vítězí právě proto, že se vždycky najdou lidé, kteří poslušně následují jejího hlasu.