O Růžovém paloučku jsem slýchal už od dětství. „Růžový palouček“ – to bylo jméno evangelického časopisu pro mládež za dob první republiky. Docházel do naší rodiny pravidelně, ty jeho obálky s motivem růží mám od předškolních let živě před očima; a ovšem otázky: Co to má všechno, to pěkné jméno, ta symbolika, znamenat? Dostávalo se mi od rodičů v navázání na Jiráskovy Staré pověsti české ovšem odpovědi: Růžový palouček – to je místo, kde se Čeští bratří v době pronásledování pro víru bohoslužebně loučili s rodnou zemí před konečným odchodem do ciziny. Z jejich slz vykvetly růže…
Bylo to krásné vyprávění, ale už jako dítě jsem tušil, že je trochu básnicky přikrášlené. Později jsem narazil na kritické hlasy historiků: Růžový palouček je prý produkt zbožné fantazie. Historická fakta jsou skutečně skromná, leccos se tu pochopitelně přibásnilo. Beru ty historické pochyby vážně, Palouček není žádné nedotknutelné „svaté místo“. Bere nám to však půdu pod nohama, když se zde po desítiletí zase pravidelně scházíme? Holdujeme legendám? Jsem přesvědčen, že tomu tak není. Toto místo stojí zástupně pro nesporné dějinné dění – a co víc: pro duchovní odpověď na historickou katastrofu, kterou bylo pronásledování v době protireformace a dokonce už v půli 16. století.
Takových „růžových paloučků“ byla po Čechách a Moravě celá řada; míst, kde se skupiny exulantů v slzách loučily bohoslužebně s vlastí. Vzpomeňme jen na Komenského! V zeměpisné blízkosti Paloučku se vzpomínky na tyto události postupem času zhustily kolem tohoto místa, které už před tím mělo svůj význam; právem ne nutně historickým, ale duchovním: právě v Litomyšli muselo už 1548 odejít na 150 členů Jednoty bratrské na rozkaz Ferdinanda I. do ciziny, aniž se mohli rozloučit ve svém vlastním sboru, nýbrž na odlehlém místě, kterým pravděpodobně mohl být právě Růžový palouček. Zde potom navazuje jeho duchovní tradice i odkaz.
Tradice Růžového paloučku má mnohotvárné rysy. Řada setkání na tomto památném místě (příznačně přerušovaná v dobách totality) připomínala mnohé z nich. Když jsem přemítal, co mne z této bohaté tradice oslovuje dnes, vynořily se mi dva motivy: věrnost pravdě a tolerance.
Věrnost pravdě
Příkladní byli ti, kdo se zde či na jiných místech kdysi rozhodli k trpké cestě do exilu, svou věrností pravdě až po ta „hrdla a statky“ – za cenu mnohých obětí. Prokázali se tak – od těch litomyšlských v 16. století až po ty houfy exulantů s Komenským za třicetileté války a po ní – jako věrní dědicové české reformace. V té hrál motiv pravdy centrální roli, výrazněji než v jiných křesťanských reformních hnutích. Pravda – to je svrchovaná autorita v poznání; ale pravda, to je také svrchovaná směrovka životní praxe.
Sešli jsme se v den Husův. To stojí za uváženou. Právě v Husovi je takřka ztělesněna věrnost poznané pravdě. Od dětství jsem slýchal jeho proslulou větu: „Věrný křesťane, hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti!“ Ta věta není jenom „okřídlené slovo“, řečnická nadsázka výřečného kazatele. To je program života. V lidském životě nejde jen o to žít, vyžít se, přežít, dožít. Jde o to, nežít naslepo, ze dne na den, jak život dá. Jde o to, hledat smysl, zaměřit se k cíli, narovnat páteř, vyrovnat krok; žít v pravdě.
Mám tento důraz Husův, ale také těch často bezejmenných, kteří jeho programu zůstali věrni – za podnes platný a životodárný. Snad bychom tomu mohli rozumět dnes lépe než dříve. Prošli jsme přece, není to tak dávno, takřka padesátiletým údobím ve znamení soustavně manipulované a překrucované pravdy. V informacích, ve škole, v kultuře. Snad jsme ještě nezapomněli, jaké se tím vytvářelo dusno v každodenních podmínkách v životě jednotlivců i celé společnosti. A jak to bylo osvobodivé, když se na podzim 1989 z mohutných shromážděních na náměstích našich měst a obcí ozvalo to dávné, potlačované, avšak platné: Pravda vítězí!
Tolerance
Neméně výrazně mi z odkazu Růžového paloučku mluví závazek tolerance. To litomyšlští Čeští bratří a potom ti nesčíslní exulanti 17. století dokládají životodárný smysl tolerance. Děje se to zprvu v pasivním ohledu, tím, co vytrpěli jako oběti nesnášenlivosti. V našich zemích bylo více než kdykoli jinde donucování k exilu úderem proti lepšímu poznání, k němuž jsme se v Čechách a na Moravě dopracovávali už v 15. a 16. století; poznání, že násilí ve věcech víry a přesvědčení odporuje duchu evangelia. To byl poznatek, ke kterému se duchovní i politická reprezentace české reformace dospěla ne až když byla poražena a kdy tedy pocítila důsledky nesnášenlivosti na vlastní kůži, nýbrž už v době své politické síly.
Je dobře vědět a připomínat: 15. a 16. století byla u nás dobou postupného poznání a také i politické praxe, že je nutno (ne z nouze, nýbrž z povahy evangelia) respektovat lidi různého křesťanského vyznání. Jistě, byly zde v těchto dobách zprvu kruté náboženské střety. Ale brzo rostlo vědomí, že evangelium nelze prosazovat násilím, v konkrétním důsledku pak, že je tu „dvojí lid“, husitský a katolický. Český sněm v Kutné Hoře 1485 se usnesl na vzájemné toleranci husitské většiny a katolické menšiny a rozšířil ji výslovně i na poddané. Rudolfův Majestát to 1609 potvrdil a zahrnul pod požadavek tolerance i České bratry. Tím naše země, Čechy a Morava, předběhly na staletí okolní země. Nikde jinde nebylo uzákoněno poznání, jak je formulovali u nás zástupci Moravy, když kladli Ferdinandovi I. podmínku (kterou on později nerespektoval): „Lidé mocí k víře donucováni býti nemohou, poněvadž víra není nežli dar Boží a žádnému od žádného jiného než od samého Boha dáti býti nemůže (1526).
Zde byla teologicky i občansky překonána myšlenka totality, ať už náboženské nebo politické. Bylo podle mého přesvědčení evropskou tragédií, že tento vývoj byl právě v českých zemích zvrácen: Po Bílé hoře Obnovené zřízení zemské zavedlo znovu monopol jediného přípustného vyznání a tak donutilo mnohé (většinu národa) ke změně vyznání anebo k exilu.
Jak děsivé důsledky měla pro naše lidi ztráta tolerance, dokládají osudy těch, kdo se ať na Růžovém paloučku či na jiných místech museli rozloučit s vlastí. Ale také, jiným způsobem, osudy těch, kdo zůstali. Patos pravdy jakoby v nouzi doby vyprchal. Převládla přizpůsobivost či vyčkávání. Když byla po 150 letech povolena, byť jen značně omezená, tolerance, většina našich lidí na ni mnoho nedala. O tom svědčí příhoda z bezprostředního okolí Růžového paloučku: Když byl vyhlášen toleranční patent, svolal rychtář v Chotěšinách občany a ohlásil: „Došel mne patent jeho Milosti císaře Josefa II., který vám musím veřejně prohlásiti, avšak pravím vám, že jest to patent zlořečený zůstaniž.“ Ale po přečtení patentu povstal Jan Limberský, rolník č.p. 3 z téže obce, co starší konšel a kmotr rychtářův, a pravil k němu: „Kmotře, vzdor tomu, že jsi prohlásil toleranční patent za zlořečený, jsem tedy první já, kterýž se k tomu patentu přihlašuji.“Ostatní občany slova rychtářova však tak zarazila, že se rozešli, aniž by se kdo jiný z té obce k Limberskému připojil.
Jaká je to scéna – a skoro bych řekl: Jak typická pro naše novodobé dějiny. Pootevřou se dvířka svobodnějších možností – a většina otálí a vyčkává. A ti s tou trochou privilegované moci varují a vyhrožují. To je deprimující obraz. A přece: je tu jeden, kdo neváhá, bere riziko svobodnější cesty na sebe, vchází tou brankou do svobodnějšího prostoru, osvědčuje věrnost poznané pravdě, a jde – aniž by by ostatní odsuzoval, tolerantně cestou své volby.
Takových lidí je nám podnes svrchovaně za potřebí. Před námi přede všemi se před osmi lety rozevřela ne jen dvířka, nýbrž přímo brána svobodnějších možností. Přivítali jsme je s pohnutím a vděčností. Jak jen to mezi námi znělo: Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. A byla to podstatná pravda.
Dnes jsme však „vystřízlivěli“ a namnoze malomyslně zahořkli. Jsou k tomu důvody. Co všechno se tou bránou nečekaných možností provalilo! Ne jenom pravda a láska, ale také nové formy lží a ne-li přímo nenávisti, tož otravné (a sebeotravné) závisti. Touha po pravdě a toleranci se zdá být leda idealistický sen. A přece se navzdory všemu dnes už ukazuje – a ozývají se už také výrazněji hlasy – že na takových cestách to s námi dopředu nepůjde. Ani ekonomie a politika se bez základní duchovní a mravní orientace natrvalo neobejdou. Slýchali jsme kdysi, v době nového ekonomicko-tržního rozmachu, třeba: peníze nesmrdí! Avšak jak brzo se ukázalo, že podvody a nečisté operace, tedy peníze bez mravní vazby, rozkládají ne jen morálku, ale i hospodářství, a otravují živnou půdu demokracie.
Masaryk kdysi razil slovo, které se mi zdá velmi aktuální: demokracie potřebuje pro svůj růst „tichý souhlas ve věcech podstatných“, tedy duchovních a mravních. Jistě, demokracie je diskuse (jiné Masarykovo slovo). O pravdě a o podobě tolerance se lze občansky dohadovat. Ale demokratická diskuse předpokládá společnou základnu, ke které patří respekt k pravdě a tolerance. Odkaz Růžového paloučku – a příklad Husův i těch bezejmenných exulantů, kteří si nedali namluvit, že je výhodnější kličkovat a podrážet, ale zůstávali věrni tomu, čemu uvěřili; ten odkaz je podnes živý a všem nám jako soli potřebný.
Prof. ThDr. Jan Milíč Lochman
Narodil se 3. 4. 1922 v Novém Městě nad Metují. Teologii a filosofii studoval v Praze, Aberdeenu (Skotsko) a Basileji (Švýcarsko). Potom krátce pracoval jako vikář v Kladně. Roku 1950 byl jmenován docentem filozofie a religionistiky na Komenského evangelické fakultě v Praze, kdepozději působil jako profesor až do roku 1968. Svou první literární práci věnoval osobnosti a myšlení Erasma Rotterdamského. Důraz tohoto současníka reformátorů na humanistické vzdělání a toleranci nezůstal bez vlivu na zaměření činnosti a myšlení prof. Lochmana. Knižně vyšlo „Náboženské myšlení českého obrození“ (1952). O deset let později vychází „Duchovní odkaz obrození“, v němž podává náboženské profily čtyř nejvýznamnějších myslitelů této epochy – katolíků (J. Dobrovského a B. Bolzana) a evangelíků (J. Kolára a F. Palackého). Studentům bylo určeno podnětné skriptum „Theologie a filosofie“, v němž seznamuje s myšlením několika výrazných a směr evropskému myšlení určujících osobností, od Justyna Martyra přes Tomáše Akvinského až po Karla Jasperse (jeho žákem byl v Basileji).
Při prvním výjezdu do Německa na universitu v Bonnu v roce 1956 v několika přednáškách seznamoval s myšlením mladého Karla Marxe. Od poloviny šedesátých let organizoval a živě se účastnil diskuzí mezi křesťany a marxisty. Na podzim v roce 1968 byl povolán na Union Theologcal Seminary do New Yorku, kde přednášel dva semestry. Odtud přešel, původně na pět let, na universitu do Basileje. Protože mu v období normalizace nebylo prodlouženo výjezdní vízum, stal se nedobrovolným emigrantem. V Basileji působil na katedře systematické teologie jako nástupce nejznámějšího protestantského teologa 20. století, Karla Bartha, který jej na toto místo doporučil. V roce 1972 byl zvolen děkanem teologické fakulty a o dva roky později, v době, kdy ještě neměl švýcarské občanství, se stal rektorem této slavné univerzity. Úřad vykonával po dvě období (tj. čtyři roky).
Z Basileje dojížděl k celo semestrálním přednáškám do Paříže (1971-2), Curychu (1971-2), Luzernu (1942-3, 1989-90) a Vídně (1989-90). Obě poslední fakulty byly katolické. Pobýval a přednášel v Kanadě, Austrálii, USA, Anglii, ve Skotsku a v roce 1997 přednášel celý semestr v Praze. Měl několik čestných doktorátů, jeden z posledních získal na Karlově univerzitě v Praze. Dlouhá léta byl členem teologické komise Světové rady církví a jiných ekumenických gremií.
Myšlenkově vycházel z teologie Karla Bartha, za mnohé vděčil také J. B. Součkovi aj. L. Hromádkovi. Už jako student pracoval v akademické YMCA. Filozoficky navazoval zvláště na Emanuela Rádla a T. G. Masaryka. Jeho blízkým přítelem byl i Jan Patočka.
Ve svých přednáškách v zahraničí i v ediční činnosti seznamoval publikum s velkými postavami českých dějin. Často citoval především Jana Milíče z Kroměříže, M. Jana Husa, Petra Chelčického či Jana Amose Komenského. Od roku 1970 publikoval jen v angličtině nebo němčině. K jeho nejznámějším dílům patří: Perspektivy politické theologie (1970), Kristus nebo Prometheus (1972), Křesťanská naděje člověka klame nebo nese? (1974), Setkání s Karlem Marxem (1975), Směrovky ke svobodě – nástin etiky pod zorným úhlem Desatera (1979). Poslední jmenovaná kniha byla přeložena do deseti jazyků (čeština, korejština, japonština, čínština, atd.). V románských zemích ji vydávala katolická nakladatelství. Dále napsal: Komenský (1982), Otče náš – výklad modlitby Páně (1987) též česky, …
Byl výborným lyžařem i fotbalistou. Při ukončení aktivní činnosti v Basileji dostal od studentů fotbalový míč s podpisy vděčných žáků. Tento významný teolog a nositel mezinárodní ceny Jacoba Burghardta za humanitní vědy zemřel 21. 1. 2004 v Basileji.
