Vážení přátelé, milé sestry a milí bratři v Kristu.

Nejprve mi dovolte, abych Vám pro tuto chvíli na Růžovém paloučku prečetl z Písma svatého čtení, které je do jisté míry určitým předvojem letošního přemýšlení nad Mistrem Janem:

1. 
   Petrův 4, 12-19
   Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás prišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ješte více radovali, až se zjeví jeho sláva. Jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, Duch Boží. Ale ať nikdo z vás netrpí za vraždu, za krádež nebo jiný zlý čin anebo za intriky. Kdo však trpí za to, že je kresťan, ať se nestydí, ale slaví Boha, že smí nosit toto jméno. Prišel totiž čas, aby soud začal od domu Božího. Jestliže začíná od vás, jaký bude konec těch, kteří se Božímu evangeliu vzpírají? Jestliže i spravedlivý bude stěží zachráněn, kde se ocitne bezbožný a hríšný? A tak ti, kteří trpí podle vůle Boží, ať svěří své duše věrnému Stvořiteli a činí dobré.Amen

 Moji milí,

připomínáme si letos 600 let od smrti Mistra Jana Husa. 600 let, pravda, je to číslovka velmi výrazná a ve své podstatě velmi težko definovatelná. 600 let totiž vyjadřuje nejen časovou vzdálenst od 6. července L. P. 1415, ale také zahrnuje všechny děje, které se odehrály poté...

Vážené paní, vážení pánové,

kde jinde, než na tomto památném místě české reformace si právě 6. července připomenout muže, který dal jméno celé jedné epoše a jehož druhý život je spjat s osudovými etapami české národní pospolitosti. Ještě před sto lety, na počátku první světové války, jejíž výročí rovněž stojí přede dveřmi, Jan Hus byl v Čechách všudypřítomný, a to nejen svými pomníky. Nemylme se, ne všichni v něm viděli jednoho z největších Čechů minulosti. Tak tomu nikdy nebylo a jak se zdá, ani nebude. Mezitím vstoupily do české historie další výrazné postavy, Masaryk, Havel, hrdinky a hrdinové odboje, vězni svědomí, spisovatelé, umělci, vědci i sportovci. Jedni dočasně z dějinné paměti vytlačují druhé, žákům v učebnicích přibývá jmen a málokdo již má hlubší povědomí o jejich díle, přínosu či oběti. Postihlo to také Husa, jehož jméno sice ještě každý zná, jehož spisy však nikdo nečte. Nejsou také snadné a v dnešní době jepičích mód a celebrit jsou již poselstvím vzdálené minulosti.

Drazí přátelé, sestry a bratři,

po mnoho let se setkáváme na tomto významném místě dějin českého národa. A dnes, v den Husův, si připomínáme dvě postavy, které jsou spojeny s tímto časem a s tímto místem. Dvě postavy, které stojí na počátku a konci významné kapitoly českých duchovních dějin – české reformace – kterou se naše země významně zapsaly do evropských duchovních dějin a do světových duchovních dějin.

Mistr Jan Hus přichází v době velkého odlivu, po kulturním a politickém vzepětí našich zemí v době Karlově. Přináší myšlenky anglické pre-reformace, Wiklifa. Díky jeho působení a působení jeho druhů se tyto myšlenky dostávají z prostředí univerzitních disputací nejprve k české šlechtě, která naslouchá těm Wiklifovým podnětům podobně vnímavě jako jim naslouchala šlechta anglická. Později se tyto reformní myšlenky dostávají do širších lidových vrstev prostřednictvím betlémské kazatelny a podněcují plamen duchovní, kulturní a náboženské revoluce, která je pak znásobena a dostává významný impulz tragickou Husovou smrtí v Kostnici. 

Dámy a pánové, přátelé Růžového paloučku,

Je mi ctí, že vás mohu oslovit a že jste mne na dnešní slavnost pozvali. Zdravím vás jménem Učené společnosti České republiky a jménem Akademie věd České republiky. Toto shromáždění je každoročně věnováno vzpomínce na smutnou událost našich dějin, na odchod českých vzdělanců ze Země. Dovolte mi, abych se zamyslel nad touto událostí v širších souvislostech, a sice abych vzpomněl na další vlny emigrace Čechů, které nás, jak se zdá, provázejí stále a stále. Tyto vlny emigrace nás hodně poškodily.

Nedávno se mi dostala do ruky kniha Karla Klostermanna "Za štěstím". Líčí život prostých exulantů ze Šumavy ve Vídni v 19. století. Je úžasné, jak moderní román to je. Osudy exulantů se opakují, štěstí se někdy dostaví, někdy ne, ale stesk po vlasti zpravidla zůstává. Klostermannovi se podařila hluboká analýza problematiky emigrace, která má obecnou platnost. Na rozdíl od pobělohorských exulantů, kteří odcházeli za svobodným vyznáváním víry, tito lidé odcházeli za lepšími životními podmínkami.