Drazí přátelé, sestry a bratři,

po mnoho let se setkáváme na tomto významném místě dějin českého národa. A dnes, v den Husův, si připomínáme dvě postavy, které jsou spojeny s tímto časem a s tímto místem. Dvě postavy, které stojí na počátku a konci významné kapitoly českých duchovních dějin – české reformace – kterou se naše země významně zapsaly do evropských duchovních dějin a do světových duchovních dějin.

Mistr Jan Hus přichází v době velkého odlivu, po kulturním a politickém vzepětí našich zemí v době Karlově. Přináší myšlenky anglické pre-reformace, Wiklifa. Díky jeho působení a působení jeho druhů se tyto myšlenky dostávají z prostředí univerzitních disputací nejprve k české šlechtě, která naslouchá těm Wiklifovým podnětům podobně vnímavě jako jim naslouchala šlechta anglická. Později se tyto reformní myšlenky dostávají do širších lidových vrstev prostřednictvím betlémské kazatelny a podněcují plamen duchovní, kulturní a náboženské revoluce, která je pak znásobena a dostává významný impulz tragickou Husovou smrtí v Kostnici. 

Dámy a pánové, přátelé Růžového paloučku,

Je mi ctí, že vás mohu oslovit a že jste mne na dnešní slavnost pozvali. Zdravím vás jménem Učené společnosti České republiky a jménem Akademie věd České republiky. Toto shromáždění je každoročně věnováno vzpomínce na smutnou událost našich dějin, na odchod českých vzdělanců ze Země. Dovolte mi, abych se zamyslel nad touto událostí v širších souvislostech, a sice abych vzpomněl na další vlny emigrace Čechů, které nás, jak se zdá, provázejí stále a stále. Tyto vlny emigrace nás hodně poškodily.

Nedávno se mi dostala do ruky kniha Karla Klostermanna "Za štěstím". Líčí život prostých exulantů ze Šumavy ve Vídni v 19. století. Je úžasné, jak moderní román to je. Osudy exulantů se opakují, štěstí se někdy dostaví, někdy ne, ale stesk po vlasti zpravidla zůstává. Klostermannovi se podařila hluboká analýza problematiky emigrace, která má obecnou platnost. Na rozdíl od pobělohorských exulantů, kteří odcházeli za svobodným vyznáváním víry, tito lidé odcházeli za lepšími životními podmínkami.

Vážené paní, vážení pánové,

kde jinde, než na tomto památném místě české reformace si právě 6. července připomenout muže, který dal jméno celé jedné epoše a jehož druhý život je spjat s osudovými etapami české národní pospolitosti. Ještě před sto lety, na počátku první světové války, jejíž výročí rovněž stojí přede dveřmi, Jan Hus byl v Čechách všudypřítomný, a to nejen svými pomníky. Nemylme se, ne všichni v něm viděli jednoho z největších Čechů minulosti. Tak tomu nikdy nebylo a jak se zdá, ani nebude. Mezitím vstoupily do české historie další výrazné postavy, Masaryk, Havel, hrdinky a hrdinové odboje, vězni svědomí, spisovatelé, umělci, vědci i sportovci. Jedni dočasně z dějinné paměti vytlačují druhé, žákům v učebnicích přibývá jmen a málokdo již má hlubší povědomí o jejich díle, přínosu či oběti. Postihlo to také Husa, jehož jméno sice ještě každý zná, jehož spisy však nikdo nečte. Nejsou také snadné a v dnešní době jepičích mód a celebrit jsou již poselstvím vzdálené minulosti.

V ekumeně v nejbližší době si k letošnímu 420. výročí narození Jana Amose Komenského připomeneme Cyrila a Metoděje v roce 2013 a v roce 2015 600 let upálení mistra Jana Husa. Už dnes si politici, teologové a potentáti všeho druhu brousí brka, aby z velké většiny stejně jen „bílili hroby proroků“: neboť ani po staletí nelze říct, že jsme národ Husův a Komenského. Nejsme. (T. G. M.)

Největší radost ze všech výročí má lid obecný z prodlouženého volna. Kdybych vám dala papír a tužku, co byste o každém z nich ve zkratce napsali? 
O C. a M. snad i nekřesťan ví, že nám dali písmo, a protože písmo utváří jazyk a ten zase stmeluje národ, je jim snad vděčen. 
O Husovi víme ze školy, že odstranil z pravopisu spřežky, byl upálen za pravdu a že mu šlo o očistu církve. Ze „sboru Páně“ Ježíše Krista se stal „sbor pánů“ znevažující Boží věci, zaštiťující se Bohem, a přitom ho zatemňující svou touhou po moci, penězích a vládě nad životy lidí. Není třeba rozebírat tehdejší teologické spory a rozdíly v učení. Ty ostatně v jádru stejně nebyly důvodem Husova upálení. Měly jen ospravedlnit trest za Husovu drzost říct NE a DOST! Vzepřít se zlu, pojmenovat ho a postavit se mu. Bůh a jeden odvážný muž tvoří většinu! Víc než teologických sporů o to, co Hus řekl, či podsouvaných slov, která neřekl, byl-li či nebyl-li heretik a kacíř, si všimněme jeho obyčejného lidského rozměru.