V ekumeně v nejbližší době si k letošnímu 420. výročí narození Jana Amose Komenského připomeneme Cyrila a Metoděje v roce 2013 a v roce 2015 600 let upálení mistra Jana Husa. Už dnes si politici, teologové a potentáti všeho druhu brousí brka, aby z velké většiny stejně jen „bílili hroby proroků“: neboť ani po staletí nelze říct, že jsme národ Husův a Komenského. Nejsme. (T. G. M.)

Největší radost ze všech výročí má lid obecný z prodlouženého volna. Kdybych vám dala papír a tužku, co byste o každém z nich ve zkratce napsali? 
O C. a M. snad i nekřesťan ví, že nám dali písmo, a protože písmo utváří jazyk a ten zase stmeluje národ, je jim snad vděčen. 
O Husovi víme ze školy, že odstranil z pravopisu spřežky, byl upálen za pravdu a že mu šlo o očistu církve. Ze „sboru Páně“ Ježíše Krista se stal „sbor pánů“ znevažující Boží věci, zaštiťující se Bohem, a přitom ho zatemňující svou touhou po moci, penězích a vládě nad životy lidí. Není třeba rozebírat tehdejší teologické spory a rozdíly v učení. Ty ostatně v jádru stejně nebyly důvodem Husova upálení. Měly jen ospravedlnit trest za Husovu drzost říct NE a DOST! Vzepřít se zlu, pojmenovat ho a postavit se mu. Bůh a jeden odvážný muž tvoří většinu! Víc než teologických sporů o to, co Hus řekl, či podsouvaných slov, která neřekl, byl-li či nebyl-li heretik a kacíř, si všimněme jeho obyčejného lidského rozměru.

Milí přátelé,

Růžový palouček je opředen mnoha pověstmi: vypráví se, že byl ztrestán každý, kdo se jeho půdy či růží dotkl chtivou rukou; vypráví se, že byl útočištěm mnichů z nedalekého kláštera za husitských válek; tradovalo se, že to bylo místo pohanského kultu, které středověk učinil místem křesťanské víry. Je tu prý kdesi ukryt i zlatý kalich našich předků vzdorujících rekatolizaci a určitě všichni znáte tradici, která růžový palouček spojuje s českými exulanty.. Právě tato legenda o loučení se s vlastí činí toto místo symbolem.

Růžový palouček je symbolem hrdým a hořkým zároveň.
Hrdým, protože navazuje na skvělou etapu v našich dějinách. Etapu poklidného soužití mezi katolíky a evangelíky bez upalování a vzájemného zabíjení, na etapu náboženské tolerance, jaká v té době jinde v Evropě neměla obdobu.

Růžový palouček je v tradici naší země spojován s nedobrovolnou emigrací, útlakem a ztrátou národní svobody. Pověst v podání Aloise Jiráska praví, že po bitvě na Bílé hoře čeští bratři z Litomyšlska „tu naposled na vlastenecké půdě pod obojí přijímali ... a pak se loučili, vespolek, s domovem".

V 19. století emigrovali lidé z Evropy nejčastěji do Ameriky či Austrálie z ekonomických důvodů. Celé 20. století bylo poznamenáno emigrací z důvodů politických. V minulém století odcházeli lidé z českých zemí ve třech větších emigračních vlnách: V letech 1938 a 39 odešli političtí odpůrci nacistického režimu, mnozí profesionální vojáci z rozpuštěné' Československé armády a část českých občanů židovského původu. Po komunistickém převratu v roce 1948 opustili zemi političtí představitelé nekomunistických stran a řada lidí, kteří s převratem nesouhlasili a oprávněně se obávali diktatury stalinského typu. Po sovětské okupaci v roce 1968 odešli ti, kdo se pokusili zbavit socialistické diktatury navrátit demokracii a dát jí „lidskou tvář!, jak se tenkrát říkalo. A s nimi řada zklamaných a zrazených lidi.

Před deseti lety jsme vyslechli v prvním novoročním projevu prezidenta Havla narážku na známa slova Komenského – vláda Tvých věcí, lide, se vrátila do Tvých rukou.

Je čas zhodnotit, nakolik naše české ruce, které se chopily správy veřejných věcí a vlády v malém i velkém byly ruce dělné a poctivé, nakolik byly snad nešikovné či poskvrněné touhou po rychlém a bezpracném zisku…

Tento rok však vyzývá k ještě zásadnějším bilancím: uzavíráme století a tisíciletí.

Ohlížíme-li se na běh našich dějin z tohoto místa, kde se podle tradice loučili Čeští bratří s vlastí, kterou museli opustit v čase násilné rekatolizace, uvědomujeme si, kolikrát na naši zemi dopadl stín velkého kříže, jímž je exil, vyhánění z domova – ať už z důvodů náboženských, politických či národnostních. Kolikrát do ciziny odtékaly právě nejlepší síly našeho národa!