Dámy a pánové, přátelé Růžového paloučku,


Je mi ctí, že vás mohu oslovit a že jste mne na dnešní slavnost pozvali. Zdravím vás jménem Učené společnosti České republiky a jménem Akademie věd České republiky. Toto shromáždění je každoročně věnováno vzpomínce na smutnou událost našich dějin, na odchod českých vzdělanců ze Země. Dovolte mi, abych se zamyslel nad touto událostí v širších souvislostech, a sice abych vzpomněl na další vlny emigrace Čechů, které nás, jak se zdá, provázejí stále a stále. Tyto vlny emigrace nás hodně poškodily.


Nedávno se mi dostala do ruky kniha Karla Klostermanna "Za štěstím". Líčí život prostých exulantů ze Šumavy ve Vídni v 19. století. Je úžasné, jak moderní román to je. Osudy exulantů se opakují, štěstí se někdy dostaví, někdy ne, ale stesk po vlasti zpravidla zůstává. Klostermannovi se podařila hluboká analýza problematiky emigrace, která má obecnou platnost. Na rozdíl od pobělohorských exulantů, kteří odcházeli za svobodným vyznáváním víry, tito lidé odcházeli za lepšími životními podmínkami.

V ekumeně v nejbližší době si k letošnímu 420. výročí narození Jana Amose Komenského připomeneme Cyrila a Metoděje v roce 2013 a v roce 2015 600 let upálení mistra Jana Husa. Už dnes si politici, teologové a potentáti všeho druhu brousí brka, aby z velké většiny stejně jen „bílili hroby proroků“: neboť ani po staletí nelze říct, že jsme národ Husův a Komenského. Nejsme. (T. G. M.)


Největší radost ze všech výročí má lid obecný z prodlouženého volna. Kdybych vám dala papír a tužku, co byste o každém z nich ve zkratce napsali? 
O C. a M. snad i nekřesťan ví, že nám dali písmo, a protože písmo utváří jazyk a ten zase stmeluje národ, je jim snad vděčen. 
O Husovi víme ze školy, že odstranil z pravopisu spřežky, byl upálen za pravdu a že mu šlo o očistu církve. Ze „sboru Páně“ Ježíše Krista se stal „sbor pánů“ znevažující Boží věci, zaštiťující se Bohem, a přitom ho zatemňující svou touhou po moci, penězích a vládě nad životy lidí. Není třeba rozebírat tehdejší teologické spory a rozdíly v učení. Ty ostatně v jádru stejně nebyly důvodem Husova upálení. Měly jen ospravedlnit trest za Husovu drzost říct NE a DOST! Vzepřít se zlu, pojmenovat ho a postavit se mu. Bůh a jeden odvážný muž tvoří většinu! Víc než teologických sporů o to, co Hus řekl, či podsouvaných slov, která neřekl, byl-li či nebyl-li heretik a kacíř, si všimněme jeho obyčejného lidského rozměru.

Milí přátelé,

Růžový palouček je opředen mnoha pověstmi: vypráví se, že byl ztrestán každý, kdo se jeho půdy či růží dotkl chtivou rukou; vypráví se, že byl útočištěm mnichů z nedalekého kláštera za husitských válek; tradovalo se, že to bylo místo pohanského kultu, které středověk učinil místem křesťanské víry. Je tu prý kdesi ukryt i zlatý kalich našich předků vzdorujících rekatolizaci a určitě všichni znáte tradici, která růžový palouček spojuje s českými exulanty.. Právě tato legenda o loučení se s vlastí činí toto místo symbolem.

Růžový palouček je symbolem hrdým a hořkým zároveň.
Hrdým, protože navazuje na skvělou etapu v našich dějinách. Etapu poklidného soužití mezi katolíky a evangelíky bez upalování a vzájemného zabíjení, na etapu náboženské tolerance, jaká v té době jinde v Evropě neměla obdobu.

Růžový palouček je v tradici naší země spojován s nedobrovolnou emigrací, útlakem a ztrátou národní svobody. Pověst v podání Aloise Jiráska praví, že po bitvě na Bílé hoře čeští bratři z Litomyšlska „tu naposled na vlastenecké půdě pod obojí přijímali ... a pak se loučili, vespolek, s domovem".

V 19. století emigrovali lidé z Evropy nejčastěji do Ameriky či Austrálie z ekonomických důvodů. Celé 20. století bylo poznamenáno emigrací z důvodů politických. V minulém století odcházeli lidé z českých zemí ve třech větších emigračních vlnách: V letech 1938 a 39 odešli političtí odpůrci nacistického režimu, mnozí profesionální vojáci z rozpuštěné' Československé armády a část českých občanů židovského původu. Po komunistickém převratu v roce 1948 opustili zemi političtí představitelé nekomunistických stran a řada lidí, kteří s převratem nesouhlasili a oprávněně se obávali diktatury stalinského typu. Po sovětské okupaci v roce 1968 odešli ti, kdo se pokusili zbavit socialistické diktatury navrátit demokracii a dát jí „lidskou tvář!, jak se tenkrát říkalo. A s nimi řada zklamaných a zrazených lidi.

Před deseti lety jsme vyslechli v prvním novoročním projevu prezidenta Havla narážku na známa slova Komenského – vláda Tvých věcí, lide, se vrátila do Tvých rukou.

Je čas zhodnotit, nakolik naše české ruce, které se chopily správy veřejných věcí a vlády v malém i velkém byly ruce dělné a poctivé, nakolik byly snad nešikovné či poskvrněné touhou po rychlém a bezpracném zisku…

Tento rok však vyzývá k ještě zásadnějším bilancím: uzavíráme století a tisíciletí.

Ohlížíme-li se na běh našich dějin z tohoto místa, kde se podle tradice loučili Čeští bratří s vlastí, kterou museli opustit v čase násilné rekatolizace, uvědomujeme si, kolikrát na naši zemi dopadl stín velkého kříže, jímž je exil, vyhánění z domova – ať už z důvodů náboženských, politických či národnostních. Kolikrát do ciziny odtékaly právě nejlepší síly našeho národa!