Odchody a návraty domov a svět

Růžový palouček - slova, sama o sobě navozující představu idylickou, snad až nasládlou, znamenají. právě pro nás všechno jiné než idylu, všechno jiné než sladkost. Je to místo hořkého loučení s vlastí, loučení exulantů, kteří pro svou víru, pro své přesvědčení odcházejí do svobodnějšího světa. Někteří na čas, jiní navždy. Co ovšem nikdo z nich neví, nemůže vědět, je právě to, zda na čas, anebo navždy. Nejistota tak neodmyslitelně patří k tomuto místu, k tomuto nedobrovolnému loučení. A patří k němu zpravidla také tichý závazek, slib působit ve svobodnějším světě pro změnu poměrů doma, tedy i pro možnost návratu.

Je nakonec dobře, že historická autenticita tohoto místa jako místa skutečného loučení konkrétních lidí ve skutečném čase není jednoznačně  doložená. Dává nám to možnost vnímat Růžový palouček jako symbolický prostor, upomínající na všechna místa loučení všech, kteří nedobrovolně opouštěli naši zem.

 O pravdě se často mluví, ale chci vyjádřit určité upřesnění. Nejde o pravdu ledajakou či libovolnou, nýbrž ve smyslu Mistra Jana Husa o pravdu podle Bible. Však na kostnickém koncilu žádal, aby mu uváděli argumenty z Bible. Je to pravda Boží, pravda Páně, která má široký dosah pro všechny oblasti života. Jejím obsahem je z Bible Desatero Božích přikázání, zákon Páně, kázání i příklad Ježíšův. Je to pravda vysvobozující, podle Ježíšových slov: Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí. Je to pravda nenásilná a přece duchovně mocná, potvrzovaná mocí Božího Ducha. Podmaňuje si lidi ne vnějším násilím, nýbrž svou vlastní vahou a přesvědčivostí. Hus říkal: „Pravda páně vítězí“ a dodnes slova "pravda vítězí" znějí z prezidentské vlajky nad Pražským hradem.
Proto se učíme žít v pravdě, vystříhat se lží, ale také polopravd, podvodů, lstí a klamů. Máme vidět a říkat věci pravdivě tak, jaké jsou, ale také směřovat k tomu, co platí jako morální příkaz, úkol a poslání.

O Růžovém paloučku jsem slýchal už od dětství. „Růžový palouček“ – to bylo jméno evangelického časopisu pro mládež za dob první republiky. Docházel do naší rodiny pravidelně, ty jeho obálky s motivem růží mám od předškolních let živě před očima; a ovšem otázky: Co to má všechno, to pěkné jméno, ta symbolika, znamenat? Dostávalo se mi od rodičů v navázání na Jiráskovy Staré pověsti české ovšem odpovědi: Růžový palouček – to je místo, kde se Čeští bratří v době pronásledování pro víru bohoslužebně loučili s rodnou zemí před konečným odchodem do ciziny. Z jejich slz vykvetly růže…

Bylo to krásné vyprávění, ale už jako dítě jsem tušil, že je trochu básnicky přikrášlené. Později jsem narazil na kritické hlasy historiků: Růžový palouček je prý produkt zbožné fantazie. Historická fakta jsou skutečně skromná, leccos se tu pochopitelně přibásnilo. Beru ty historické pochyby vážně, Palouček není žádné nedotknutelné „svaté místo“. Bere nám to však půdu pod nohama, když se zde po desítiletí zase pravidelně scházíme? Holdujeme legendám? Jsem přesvědčen, že tomu tak není. Toto místo stojí zástupně pro nesporné dějinné dění – a co víc: pro duchovní odpověď na historickou katastrofu, kterou bylo pronásledování v době protireformace a dokonce už v půli 16. století.

Vážené dámy, vážení pánové,

 jsem vděčný za pozvání k promluvě na Růžovém paloučku. Jako nejeden Čech a Moravan znám toto místo ze Starých pověstí českých Aloise Jiráska. Ale Jirásek ve Starých pověstech českých nemá stejné autorské oči jako například v románu Temno. Jeho hrdina myslivec Machovec má oprávněný pocit nesvobody, osobní ,tíhy a dokonce zrady, když muší zapírat svou evangelickou víru a tvářit se jako pravověrný katolík. S domovem se však nechce rozloučit. Cítí bolestný rozpor na rozdíl od těch, které připomínají Staré pověsti české a kteří prožívají převážně jen smutek z loučení, neboť se rozhodli.

Teprve ohrožen bezprostředně žalářem, dospěl Machovec k rychlému rozhodnutí emigrovat. Získal tím soulad svého nitra se svým konáním. Dosažený soulad však nevypovídá všechno o tomto mravně náročném muži. Přísný, téměř pochmurný Machovec se spolu se svým protichůdcem, pražským podnikatelem a katolíkem Březinou podílí na kruté, až nelidsky bezohledné likvidaci počínajícího milostného vztahu mezi Machovcovou dcerou Helenkou a Březinovým synem Jiřím. Dva mladé lidi, zajaté dobou nesmiřitelného konfliktu mezi dvěma podobami křesťanské víry, potkal nevysvětlitelný zázrak lásky, nenašli však pochopení ani u těch kdo zůstali v zemi, ani u těch , kdo odešli z odporu vůči útlaku. Nejvíce pochopení pro trápení mladé dvojice, nejvíc lidskosti osvědčili v románu lidé, kteří byli v otázce víry spíš indiferentní nebo vlažní.