Krize a naděje


Naše situace


Když jsem se narodil, patřila k nějaké církvi naprostá většina Čechů. Dnes je to přes deset procent. Nejde o to, že by lidé vědomě vystoupili. Většina křesťanů v složité době neuměla předat svou víru další generaci nebo ji neuměla uchovat po přechodu z venkova do města. Těžko jim to vyčítat, protože vědomě vyjádřit svou víru dřív křesťané nepotřebovali. K tomu, aby někdo byl křesťanem stačilo, že neměl pádný důvod z církve vystoupit. Dnes je to jinak. Člověk musí mít velmi vážný důvod k tomu, aby se stal křesťanem nebo aby jím zůstal a křesťansky vychovával své děti. To je viditelný projev proměny a s ní spojené krize. Proč k tomu došlo?

Vážení přátelé Růžového paloučku, dámy a pánové, vzácní hosté!


Jsem ráda, že jsem letos mohla na Vaši tradiční slavnost zavítat. Nejsem na Růžovém paloučku poprvé. Navštívili jsme jej již dříve na kolech s vnuky a posléze i s přáteli a vždy se nám tu líbilo. Vážím si toho, že jste po roce 1989 obnovili tradici shromáždění na Růžovém paloučku. Jsem přesvědčena, že naši budoucnost musíme stavět na všem dobrém, co budovali naši předkové, na jejich uštěchtilých ideálech a věrnosti těmto ideálům. A letos si připomínáme výročí, která nás k uvědomění si této části naší minulosti přímo vybízejí.

Drazí přátelé, sestry a bratři,


po mnoho let se setkáváme na tomto významném místě dějin českého národa. A dnes, v den Husův, si připomínáme dvě postavy, které jsou spojeny s tímto časem a s tímto místem. Dvě postavy, které stojí na počátku a konci významné kapitoly českých duchovních dějin – české reformace – kterou se naše země významně zapsaly do evropských duchovních dějin a do světových duchovních dějin.


Mistr Jan Hus přichází v době velkého odlivu, po kulturním a politickém vzepětí našich zemí v době Karlově. Přináší myšlenky anglické pre-reformace, Wiklifa. Díky jeho působení a působení jeho druhů se tyto myšlenky dostávají z prostředí univerzitních disputací nejprve k české šlechtě, která naslouchá těm Wiklifovým podnětům podobně vnímavě jako jim naslouchala šlechta anglická. Později se tyto reformní myšlenky dostávají do širších lidových vrstev prostřednictvím betlémské kazatelny a podněcují plamen duchovní, kulturní a náboženské revoluce, která je pak znásobena a dostává významný impulz tragickou Husovou smrtí v Kostnici. 

Vážení přátelé, milé sestry a milí bratři v Kristu.


Nejprve mi dovolte, abych Vám pro tuto chvíli na Růžovém paloučku prečetl z Písma svatého čtení, které je do jisté míry určitým předvojem letošního přemýšlení nad Mistrem Janem:


  1. Petrův 4, 12-19
    Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás prišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ješte více radovali, až se zjeví jeho sláva. Jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, Duch Boží. Ale ať nikdo z vás netrpí za vraždu, za krádež nebo jiný zlý čin anebo za intriky. Kdo však trpí za to, že je kresťan, ať se nestydí, ale slaví Boha, že smí nosit toto jméno. Prišel totiž čas, aby soud začal od domu Božího. Jestliže začíná od vás, jaký bude konec těch, kteří se Božímu evangeliu vzpírají? Jestliže i spravedlivý bude stěží zachráněn, kde se ocitne bezbožný a hríšný? A tak ti, kteří trpí podle vůle Boží, ať svěří své duše věrnému Stvořiteli a činí dobré.Amen

 Moji milí,

připomínáme si letos 600 let od smrti Mistra Jana Husa. 600 let, pravda, je to číslovka velmi výrazná a ve své podstatě velmi težko definovatelná. 600 let totiž vyjadřuje nejen časovou vzdálenst od 6. července L. P. 1415, ale také zahrnuje všechny děje, které se odehrály poté...

Vážené paní, vážení pánové,

kde jinde, než na tomto památném místě české reformace si právě 6. července připomenout muže, který dal jméno celé jedné epoše a jehož druhý život je spjat s osudovými etapami české národní pospolitosti. Ještě před sto lety, na počátku první světové války, jejíž výročí rovněž stojí přede dveřmi, Jan Hus byl v Čechách všudypřítomný, a to nejen svými pomníky. Nemylme se, ne všichni v něm viděli jednoho z největších Čechů minulosti. Tak tomu nikdy nebylo a jak se zdá, ani nebude. Mezitím vstoupily do české historie další výrazné postavy, Masaryk, Havel, hrdinky a hrdinové odboje, vězni svědomí, spisovatelé, umělci, vědci i sportovci. Jedni dočasně z dějinné paměti vytlačují druhé, žákům v učebnicích přibývá jmen a málokdo již má hlubší povědomí o jejich díle, přínosu či oběti. Postihlo to také Husa, jehož jméno sice ještě každý zná, jehož spisy však nikdo nečte. Nejsou také snadné a v dnešní době jepičích mód a celebrit jsou již poselstvím vzdálené minulosti.