Vážení přítomní, dámy a pánové,

děkuji za možnost tady dnes být a připojit se k této slavnosti. Nejsem tu poprvé, moje rodina pochází z tohoto kraje, jsem tu svým způsobem doma. Tím vděčněji tu dnes před Vámi stojím.

Přinejmenším v posledních letech mluvil na tomto shromáždění vždycky jeden řečník z oblasti přírodních věd a jeden zástupce církve. Já jsem tu dnes za církev, můj život ale zahrnuje tři velké oblasti, ve kterých jsem mohl působit a které formovaly můj pohled na svět: přírodní vědy (polovinu života jsem prožil jako entomolog), elektronická média, ve kterých jsem strávil další podstatnou část svého profesního života, a samozřejmě církev, které jsem sloužil už při civilním zaměstnání, v posledních letech pak naplno.

Všechny tyto tři oblasti spojuje jedno zřetelné téma: Pravda, láska k pravdě, touha po jejím poznání a předání. Je to téma, které na toto místo bytostně patří. Ti, jejichž odkaz je dnes s tímto místem spojen především, pobělohorští exulanti, opouštěli svoji vlast právě proto, aby mohli zůstat věrní pravdě, kterou objevili v evangeliu. Ta pravda, Boží pravda, jak věřili, jim stála za to. Dnes ovšem žijeme v době, kdy skutečná pravda už nezajímá skoro nikoho a kdy takzvanou „pravdou“ může být cokoli.

Když Nazaretský Ježíš říká při výslechu Pontiu Pilátovi: Já jsem… proto přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě, reaguje Pilát otázkou: Co je pravda? Vždycky jsem této jeho replice rozuměl jako povzdechu skeptika, který ztrácí víru v možnost tu skutečnou pravdu mezi záplavou lží rozpoznat. Dnes, možná pod vlivem dnešní doby, v ní slyším vyznání rezignovaného agnostika: Co s pravdou? K čemu by mi měla být? Stále žasnu nad tím, jak blízká je současná doba časům apoštolů.

Když ale mluví o pravdě bible, stojí v pozadí hebrejský rozměr toho pojmu. Slovo emet můžeme přeložit pravda, a je to tak dobře, ale také věrnost. Lidé ztratili zájem o pravdu, neztratili ale touhu po věrnosti, jakkoli být věrní většinou neumějí. Věrnost se v podstatě cení, pokud někdy ne obecně, tak v konkrétních případech vesměs ano.

Krize a naděje

Naše situace

Když jsem se narodil, patřila k nějaké církvi naprostá většina Čechů. Dnes je to přes deset procent. Nejde o to, že by lidé vědomě vystoupili. Většina křesťanů v složité době neuměla předat svou víru další generaci nebo ji neuměla uchovat po přechodu z venkova do města. Těžko jim to vyčítat, protože vědomě vyjádřit svou víru dřív křesťané nepotřebovali. K tomu, aby někdo byl křesťanem stačilo, že neměl pádný důvod z církve vystoupit. Dnes je to jinak. Člověk musí mít velmi vážný důvod k tomu, aby se stal křesťanem nebo aby jím zůstal a křesťansky vychovával své děti. To je viditelný projev proměny a s ní spojené krize. Proč k tomu došlo?

Vážení přátelé, děkuji vám za pozvání na Růžový palouček, vážím si toho.

Přicházím jako poutník, jako kající poutník. Vysvětlím to. Pocházím z Čermné od Lanškrouna, která se před časem z náboženské nesnášenlivosti rozdělila na Horní Čermnou – evangelickou a na Dolní – katolickou. Narodil jsem se už v té Dolní. Přes padesát let se rozdělením křesťanů trápím. 

Naše rodiče by ani ve snu nenapadlo nás vyměnit nebo nás opustit. Bůh se nikdy se svou nevěstou – Izraelem – nerozvedl. Rozvod mezi manželi je tragédií, která silně poškodí děti. Ohrožuje-li jeden manžel druhého, je rozvod nezbytný, ale následky jsou děsivé. I společenství křesťanů se rozvádí. Už máme okolo 400 církví.

My, potomci rozvedených církví, trpíme podobně jako děti rodičů odloučených od lože a stolu. Mnozí toužíme po vzájemném přiblížení a novém “sňatku”. (Někteří jsou lhostejní, jiní zatrpkli v přesvědčení, že jen druhá strana udělala chybu.)

Aby se rozvedení manželé znovu sešli, potřebují vyslechnout jeden druhého, najít chyby, kterých se dopustili a poučit se z nich – aby k sobě našli cestu a mohli spolu žít v lepším vztahu než před rozchodem.

Přiznáváme, že ani jako jedinci ani jako církev nežijeme úplně podle Ježíšových představ. Jsme si vědomi, že se k tomu teprve blížíme, ale naše budoucnost je – pokud chceme poslouchat Pána Ježíše – ve sjednocení. 

I římský biskup František přiznává, že je hříšník.

Vážení přátelé Růžového paloučku, dámy a pánové, vzácní hosté!

Jsem ráda, že jsem letos mohla na Vaši tradiční slavnost zavítat. Nejsem na Růžovém paloučku poprvé. Navštívili jsme jej již dříve na kolech s vnuky a posléze i s přáteli a vždy se nám tu líbilo. Vážím si toho, že jste po roce 1989 obnovili tradici shromáždění na Růžovém paloučku. Jsem přesvědčena, že naši budoucnost musíme stavět na všem dobrém, co budovali naši předkové, na jejich uštěchtilých ideálech a věrnosti těmto ideálům. A letos si připomínáme výročí, která nás k uvědomění si této části naší minulosti přímo vybízejí.