Dobrý den,

těch letošních sto let je skutečně něco mimořádného. Sto let, kdy si připomínáme tu vzácnou historii našich předků, kteří byli ochotni trpět proto, čemu věřili, co bylo jejich vírou. A těch letošních sto let slavností na Růžovém paloučku myslím potvrzuje, že to jejich dědictví je pro nás pořád ještě živé. Žijeme v době, kdy se převlékají kabáty, dresy, kdy se v politice často mění názory podle veřejných průzkumů a někdy se šlape po lidském svědomí.

Myslím, že jsme byli v roce 1989 příliš optimističtí, když jsme čekali, že se národ v té získané svobodě rychle vzpamatuje a bude dbát o pravdu a lásku. Možná někteří vzpomenete, že se například za socialismu mezi lidmi říkávalo, že kdo nekrade, okrádá svou rodinu. Bylo to, myslím, dost rozšířeno. Nelze se divit, že se po revoluci krade ve velkém, že kvete korupce na různých místech a že je mnoho příležitostí k rozvoji naší společnosti velmi promarněných. Nechci rozebírat současné problémy, ale rád bych se zaměřil na oslavy historických výročí v tom našem rozděleném národě.

Mnoho let jsme si připomínali například výročí bitvy na Bílé hoře. Historici přicházeli s novými výzkumy. Diskutovalo se, jestli stavovské povstání bylo oprávněné nebo nebylo. Jestli bylo správné, aby po Bílé hoře přišly tak tvrdé represe jako letos připomínané čtyřsté výročí popravy sedmadvaceti českých pánů na Staroměstském náměstí. Jestli bylo správné vyhnat tolik tisíc rodin do exilu, oslabit ekonomiku naší země a zůstat na dlouho feudálním státem. Jednali správně vůdcové stavovského odboje? Bylo správné, že evropská katolická liga s habsburským císařem zahájila útok na české království?

Zúčastnil jsem se už skutečně mnoha různých pietních akcí, historických konferencí a diskusí. Nakonec z toho vždy bylo určité napětí mezi námi, českými bratry, evangelíky a katolíky. Myslím, že tudy cesta kupředu nevede. Naše historie bude vždy komplikovaná a ovlivněná sympatiemi a antipatiemi. Věřím, že mi historici prominou, ale interpretace historie je vždy ovlivněna filosofií dějin. Proto je těžké smířit třeba Palackého a Pekaře nebo Pekaře a Masaryka a když jsem nad tím s některými lidmi přemýšleli, říkali jsme si, že to musíme zkusit jinak. A poprvé se nám to přece povedlo v roce 2015, kdy byl Mistr Jan Hus při šestistém výročí upálení představen církvemi jako reformátor a postava sjednocující křesťany, nikoli rozdělující. Tak, jak to už kdysi dávno pověděl papež Jan Pavel II., že Jan Hus byl lepším křesťanem než ti, kteří ho tenkrát v Kostnici soudili.

V loňském roce se dala dohromady ekumenická skupina křesťanů, která chtěla blížící se čtyřsté výročí bitvy na Bíle hoře pojmout jiným způsobem, než tomu bývalo dříve. Z Bible totiž můžeme vyčíst, že cesta kupředu vždy vede skrze pokání, vyznání vin. Pokud si člověk uvědomí hříchy minulosti i přítomnosti a přijme odpuštění, je osvobozen k dalším činům. V loňském roce byla sestavena vyznání vin minulosti i současnosti a vyhlášení smíření. Vše bylo připraveno, aby se to uskutečnilo přímo u mohyly bitvy na Bílé hoře. Loni v listopadu kvůli covidové pandemii takové setkání nebylo možné, ale uskutečnilo se v menším měřítku letos 8. května. Na Bílé hoře se setkalo více jak šedesát protestantských pastorů a více jak šedesát katolických kněží. Někteří křesťané se tam předtím modlili celou noc. V pohnuté atmosféře zaznívaly z obou stran vyznání vin a prosby za odpuštění věcí minulých, za všechnu tu nejednotu, za všechny ty boje a hádky a společně bylo vyjádřeno odpuštění.

Přál bych vám vidět, co potom následovalo. Stáli tam protestanté a katolíci, na Bílé hoře a společně vyznávali a modlili se, potom se rozešli po dvojicích, aby si vzájemně žehnali. A často bylo vidět i přátelská objetí. Možná to byl začátek něčeho nového.

Minulou neděli jsme na hradě Lipnice slavili další společnou ekumenickou bohoslužbu, protože je tady na návštěvě z Ameriky Lipnická bible, je šestisté výročí jejího dokončení, a z této Bible čerpali naši předkové. Opět tam byli křesťané různých konfesí. Po společných zpěvech a kázáních a modlitbách se slavila eucharistie, svatá Večeře Páně. Pro zachování předpisů jsme museli mít dva stoly, na kterých byly dva kalichy, ale mohli jsme společně vyznávat, že naše jednota je v Božím slově a v kalichu, který nám zpřítomňuje Kristovu krev prolitou za naše hříchy. Přijímali jsme pod obojí a radovali se, že se můžeme setkat, že si můžeme žehnat a prožívat společnou jednotu. Prožívali jsme i lítost nad tím, že to hluboké rozdělení v našem národě je přítomno již od středověku i přes mimořádné chvíle, jako byl například Kutnohorský smír v roce 1485 nebo Rudolfův majestát v roce 1609, ale velmi často se objevovaly války, povstání, zneužití moci, pronásledování, exil a popravy. A to dávalo našemu národu špatné svědectví o Ježíši Kristu.

Možná proto je u nás to vnitřní rozdělení i v národě tak hluboké. Myslím, že také i vy prožíváte lítost, kdykoli je náš národ rozdělen. Jednota ale neznamená, že budeme mít všichni stejné názory, že budeme se vším souhlasit. Dodnes například protestanti a katolíci nemají ve všech věcech stejné pojetí. Ale to vůbec nemusí být na překážku dobrým vztahům a spolupráci. Ani pluralita naší společnosti nemusí být zlem za předpokladu, že budeme dodržovat nastavená pravidla.

Rozpolcenost naší společnosti je bolavým stavem věci. A politická rozpolcenost nás často tíží a bolí. Přesto všechno nikdo nevynalezl lepší systém, než je demokracie a demokracie je vždy spojena s vnitřní pluralitou a tříbením různých názorů. To, co je třeba odmítnout, je vždycky diktatura. Je třeba odmítnout extremismus, ať už je levicový nebo pravicový. Je třeba odmítat anarchismus a samozřejmě terorismus a nejrůznější formy násilí. Dnes je třeba zápasit o právní stát, o svobodu médií, o společnost, ve které budou dodržovány zákony a kde bude probíhat skutečně otevřená diskuse. V takovémto prostředí pak nevadí, že budeme pluralitní a třeba budeme v něčem i rozdělenou společností. Pluralita a rozdělení totiž patří svým způsobem k demokracii.

Je třeba dávat pozor na negativní vlivy konspiračních webů, na trolly, kterým nejde o rozhovor, ale pouze o rozklad společnosti. I když aktivita těchto webů po odchodu mnoha zaměstnanců ruského velvyslanectví poklesla, neznamená to, že je tento problém pryč. Hybridní válka v tomto světě probíhá a patrně bude probíhat i dál. A může ještě velmi sílit. Proto je třeba, aby každá informace, kterou dostaneme na internetu, a mnozí si zvykli čerpat nyní v době covidové zprávy z internetu, byla zkontrolovaná, abychom se nenechali strhnout na scestí.

Nedávno jsem na konferenci o médiích a desinformacích slyšel, že fake news, falešné zprávy, se šíří v prostoru internetu třistakrát rychleji než zprávy pravdivé. Dovedete si to představit, jak to vypadá v praxi. A co se dostává k mnohým lidem. Proto je naším úkolem zápasit o jednotu a zároveň o zachování jisté rozmanitosti a demokratické plurality naší země. Moc vám všem přeju, aby vám dal Pán Bůh sílu k vytváření společnosti, ve které je možné svobodně a důstojně žít. A moc bych si přál, aby v naší vlasti už nikdy nedošlo k tomu, aby lidé museli odcházet do exilu, protože tady ztratí svůj domov. Proto je tato slavnost na Růžovém paloučku významným okamžikem a velmi významným mementem pro celý náš národ, abychom věděli, jaké hodnoty máme střežit.

Děkuji vám všem za pozornost.

 

ThDr. Pavel Černý, Th.D., emeritní předseda Rady církve bratrské a Ekumenické rady církví v ČR