O pravdě se často mluví, ale chci vyjádřit určité upřesnění. Nejde o pravdu ledajakou či libovolnou, nýbrž ve smyslu Mistra Jana Husa o pravdu podle Bible. Však na kostnickém koncilu žádal, aby mu uváděli argumenty z Bible. Je to pravda Boží, pravda Páně, která má široký dosah pro všechny oblasti života. Jejím obsahem je z Bible Desatero Božích přikázání, zákon Páně, kázání i příklad Ježíšův. Je to pravda vysvobozující, podle Ježíšových slov: Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí. Je to pravda nenásilná a přece duchovně mocná, potvrzovaná mocí Božího Ducha. Podmaňuje si lidi ne vnějším násilím, nýbrž svou vlastní vahou a přesvědčivostí. Hus říkal: „Pravda páně vítězí“ a dodnes slova "pravda vítězí" znějí z prezidentské vlajky nad Pražským hradem.
Proto se učíme žít v pravdě, vystříhat se lží, ale také polopravd, podvodů, lstí a klamů. Máme vidět a říkat věci pravdivě tak, jaké jsou, ale také směřovat k tomu, co platí jako morální příkaz, úkol a poslání.

Vážené dámy, vážení pánové,

 jsem vděčný za pozvání k promluvě na Růžovém paloučku. Jako nejeden Čech a Moravan znám toto místo ze Starých pověstí českých Aloise Jiráska. Ale Jirásek ve Starých pověstech českých nemá stejné autorské oči jako například v románu Temno. Jeho hrdina myslivec Machovec má oprávněný pocit nesvobody, osobní ,tíhy a dokonce zrady, když muší zapírat svou evangelickou víru a tvářit se jako pravověrný katolík. S domovem se však nechce rozloučit. Cítí bolestný rozpor na rozdíl od těch, které připomínají Staré pověsti české a kteří prožívají převážně jen smutek z loučení, neboť se rozhodli.

Teprve ohrožen bezprostředně žalářem, dospěl Machovec k rychlému rozhodnutí emigrovat. Získal tím soulad svého nitra se svým konáním. Dosažený soulad však nevypovídá všechno o tomto mravně náročném muži. Přísný, téměř pochmurný Machovec se spolu se svým protichůdcem, pražským podnikatelem a katolíkem Březinou podílí na kruté, až nelidsky bezohledné likvidaci počínajícího milostného vztahu mezi Machovcovou dcerou Helenkou a Březinovým synem Jiřím. Dva mladé lidi, zajaté dobou nesmiřitelného konfliktu mezi dvěma podobami křesťanské víry, potkal nevysvětlitelný zázrak lásky, nenašli však pochopení ani u těch kdo zůstali v zemi, ani u těch , kdo odešli z odporu vůči útlaku. Nejvíce pochopení pro trápení mladé dvojice, nejvíc lidskosti osvědčili v románu lidé, kteří byli v otázce víry spíš indiferentní nebo vlažní.

Milí krajané a přátelé!


Kraj kolem nás ve svátečném tichu, požehnaný, utěšený. V klidu a míru byly zdělány širé jeho lány, v klidu a míru bude sklizena jejich ouroda. Radostně se rozhlížíme v blaživém vědomí, že ten náš kraj je volný, zbavený cizí, nepřátelské správy a vlády. Tak dnes.  
Ale teď tři sta let ležel tu po všem jako po všech našich vlastech těžký, dusný stín smutku, starosti i strachu z kruté, habsburské vlády chystající našemu národu ránu smrtelnou. Toho žalu a těžkých protivenství svědkem byl také tento idylický koutek, u něhož jsme se dnes sešli, byl svědkem jednoho z žalostných výjevů naší pobělohorské tragédie. Čeští bratři na Litomyšlsku musili tak jako všude jinde pro víru opustit svůj rodný milovaný kraj, a tu, v těchto místech se s ním rozloučili, tu vykonávali svou poslední pobožnost.