5mScházíme se v roce tragických i slavných výročí dějin naší země. Připomínáme si na tomto místě tvrdé doby sedmnáctého století, kdy křesťanství v naší zemi i náš národ byly rozdělené. Vlastně tehdy křesťanství a náš národ nebyly dvě oddělené entity. Někdejší napětí mezi křesťanskými církvemi je z velké části dnes překonáno. Myslím, že všichni lidé čistého a vnímavého srdce jsou vděční za to, že jsme do této těžké doby dostali velkou prorockou postavu papeže Františka, který svou velkorysou, všeobjímající láskou a oddaností věci evangelijní svobody pomáhá překonávat hranice nejenom mezi křesťanskými církvemi, ale i náboženstvími.

Dovolte, abych připomněl, že v tomto kraji po dlouhou dobu donedávna působil muž, který už před tímto pontifikátem hájil právě tyto hodnoty, které dnes šíří papež František. Mám na mysli Otce Františka Beneše, který nás opustil v tom roce mezi minulým a tímto setkáním na Růžovém paloučku. Těchto setkání se mnohokrát účastnil. Byl to člověk opravdu ekumenického ducha, laskavé vstřícnosti a odvahy překonávat všecky hradby předsudků. Podobně jako Ježíš ve své době narážel na farizeje, kterým slovo zákona bylo závaznější, než Boží láska. tak jako papež František naráží na farizeje dnešní doby, tak i Otec František měl své nepřátele a v závěru svého života nesl mnohý kříž. Jeho památka nás zavazuje, abychom kráčeli společně dál, aby právě tento kraj, který byl v minulosti poznamenán tolika jizvami bolestné historie rozdělení křesťanů, byl velkou laboratoří všeobjímající ekumenické lásky.

Připomínáme si v tomto roce zrod moderní české demokracie. Jeden z otců této moderní demokracie, Tomáš Garrigue Masaryk, navazoval vědomě na tradici Komenského. Bylo mu zřejmé, že demokracie není jenom politický systém, ale je to kultura vztahů mezi lidmi – a že o tuto kulturu je třeba pečovat. A pečovat především tím, co chápal Komenský jako zásadní poslání, totiž rozvíjením vzdělanosti.

Demokracie může vést ke svobodné a spravedlivé společnosti jenom tehdy, jsou-li občané vzdělaní. Nemyslím tím, že jsou majiteli akademických diplomů, nýbrž to, že dokážou rozlišovat hodnoty.


Ano, v dnešní době jsou mnohé důvody k obavám. Pamatujeme na dvě osmičková výročí. Rok 1948 a rok 1968. V obou těchto letech mnozí lidé naivně uvěřili, že komunisté, když mluví o demokracii, svobodě a vlastenectví, tak to myslí vážně a poctivě. Ale oni lhali, vždy, když se dostali k moci, následovalo něco velmi tragického a zhoubného. Dnes znovu zdvihají hlavu a paradoxně se spojují s bohatými oligarchy a s krajní pravicí.

6mDobrý den, dámy a pánové!

Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Pavel Jungwirth a jsem chemik. Ale nebojte se, dnes výjimečně nebudu mluvit o chemii. Maximálně o chemii mezi lidmi, ale slibuji, že to nebude odborná přednáška. Moje krátké povídání má název Druhá šance.

Začněme malou rozcvičkou. Zvedněme ruku všichni, komu je více než padesát let. Výborně. A kdo z nás si pamatuje, kde byl přesně před padesáti lety, tedy 1. července 1968? Nikdo? Proč by si to také člověk pamatoval, vždyť byl obyčejný den. Významný snad jen pro školáky tím, že začaly letní prázdniny. Dobrá a kdo z nás si pamatuje, kde byl 21. srpna 1968? To už je lepší, že? Takový osudový a tragický den se zaryje do paměti. I když také ne všem. Přiznám se, že já si na obsazení Československa armádami Varšavské smlouvy nevzpomínám s chabou výmluvou, že mi tehdy byly jen dva roky. Zato si moc dobře pamatuji jednadvacet let marasmu reálného socialismu, který po okupaci následoval.

Dámy a pánové, rád bych vás pozval na výstavu. K připomenutí událostí z roku 1968 probíhá řada akcí. Jednou z nich je putovní výstava s názvem Druhý život, která již navštívila Prahu a Zlín, v současnosti probíhá v Brně, aby se nakonec v září přesunula do Plzně. Výstavu pořádá velvyslanectví Švýcarské konfederace, která se před padesáti lety ujala více než dvaceti tisíc uprchlíků z okupovaného Československa. Na výstavě je možné si prohlédnout nádherné fotografické portréty pětadvaceti vybraných emigrantů od česko-švýcarské fotografky Iren Stehli a přečíst si o jejich „druhém životě“ ve Švýcarsku. Na fotografiích jsou prezentováni obyčejní lidé i známější osobnosti; s radostí jsem mezi nimi našel evangelického faráře a písničkáře Sváťu Karáska, vyhnaného z komunistického Československa v roce 1979 v rámci akce StB Asanace.

Základní motiv, který spojuje nejen osudy lidí prezentovaných na výstavě, ale i drtivé většiny všech Čechoslováků, kteří po srpnové okupaci uprchli do Švýcarska, je, že v nové vlasti uspěli. Ať už to byl výše zmíněný Sváťa Karásek, který se stal oblíbeným farářem na několika švýcarských sborech, nebo biochemik Ivan Lefkovits, zakladatel slavného imunologického ústavu v Basileji, či hokejista Jaroslav Krupička, který pomohl pozvednout švýcarský hokej na světovou úroveň. Další a další příběhy nelehkých nových začátků od nuly, končících nejen osobním úspěchem, ale i přínosem pro celou společnost. Zlaté české ručičky a hlavičky? Možná, ale především vstřícný přístup Švýcarů k nově příchozím.

7mVážení přítomní, dámy a pánové,

děkuji za možnost tady dnes být a připojit se k této slavnosti. Nejsem tu poprvé, moje rodina pochází z tohoto kraje, jsem tu svým způsobem doma. Tím vděčněji tu dnes před Vámi stojím.

Přinejmenším v posledních letech mluvil na tomto shromáždění vždycky jeden řečník z oblasti přírodních věd a jeden zástupce církve. Já jsem tu dnes za církev, můj život ale zahrnuje tři velké oblasti, ve kterých jsem mohl působit a které formovaly můj pohled na svět: přírodní vědy (polovinu života jsem prožil jako entomolog), elektronická média, ve kterých jsem strávil další podstatnou část svého profesního života, a samozřejmě církev, které jsem sloužil už při civilním zaměstnání, v posledních letech pak naplno.

Všechny tyto tři oblasti spojuje jedno zřetelné téma: Pravda, láska k pravdě, touha po jejím poznání a předání. Je to téma, které na toto místo bytostně patří. Ti, jejichž odkaz je dnes s tímto místem spojen především, pobělohorští exulanti, opouštěli svoji vlast právě proto, aby mohli zůstat věrní pravdě, kterou objevili v evangeliu. Ta pravda, Boží pravda, jak věřili, jim stála za to. Dnes ovšem žijeme v době, kdy skutečná pravda už nezajímá skoro nikoho a kdy takzvanou „pravdou“ může být cokoli.

Když Nazaretský Ježíš říká při výslechu Pontiu Pilátovi: Já jsem… proto přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě, reaguje Pilát otázkou: Co je pravda? Vždycky jsem této jeho replice rozuměl jako povzdechu skeptika, který ztrácí víru v možnost tu skutečnou pravdu mezi záplavou lží rozpoznat. Dnes, možná pod vlivem dnešní doby, v ní slyším vyznání rezignovaného agnostika: Co s pravdou? K čemu by mi měla být? Stále žasnu nad tím, jak blízká je současná doba časům apoštolů.

Když ale mluví o pravdě bible, stojí v pozadí hebrejský rozměr toho pojmu. Slovo emet můžeme přeložit pravda, a je to tak dobře, ale také věrnost. Lidé ztratili zájem o pravdu, neztratili ale touhu po věrnosti, jakkoli být věrní většinou neumějí. Věrnost se v podstatě cení, pokud někdy ne obecně, tak v konkrétních případech vesměs ano.

Vážený pane předsedo, vážení vzácní hosté, dámy a pánové,


když jsem od organizátorů dnešního slavnostního odpoledne dostal žádost, abych zde promluvil, tak mi to nedalo, abych se podrobněji podíval na historii spojenou s Růžovým paloučkem. Něco jsme se učili ve škole, občas jsem sem přijel jako turista, ale na této slavnosti jsem poprvé. Tak se mi dostalo do ruky velice krásné dílo pana doktora Milana Skřivánka, archiváře a historika, který celou historii Růžového paloučku sepsal fantastickým způsobem a vydal ji v Litomyšli v roce 2011. V publikaci píše o proměnách historického vědomí a v odkazech uvádí 304 prostudovaných pramenů. Vřele proto doporučuji každému, aby si - až bude mít trochu volného času - tento skvělý spis opatřil, a tak se dozvěděl, jaká je skutečná historie Růžového paloučku. Sám jsem si uvědomil, že tradice Paloučku je nejspíš dílem našeho slavného génia Járy Cimrmana. Vznikla totiž z legend, které si navzájem protiřečí, a touto klikatou cestou se vinul i smysl slavností Růžového paloučku. Přesto se domnívám, že slavnosti na Růžovém paloučku mají budoucnost, jak bych se chtěl zmínit ve svém příspěvku.

Vážení přátelé, děkuji vám za pozvání na Růžový palouček, vážím si toho.

Přicházím jako poutník, jako kající poutník. Vysvětlím to. Pocházím z Čermné od Lanškrouna, která se před časem z náboženské nesnášenlivosti rozdělila na Horní Čermnou – evangelickou a na Dolní – katolickou. Narodil jsem se už v té Dolní. Přes padesát let se rozdělením křesťanů trápím. 

Naše rodiče by ani ve snu nenapadlo nás vyměnit nebo nás opustit. Bůh se nikdy se svou nevěstou – Izraelem – nerozvedl. Rozvod mezi manželi je tragédií, která silně poškodí děti. Ohrožuje-li jeden manžel druhého, je rozvod nezbytný, ale následky jsou děsivé. I společenství křesťanů se rozvádí. Už máme okolo 400 církví.

My, potomci rozvedených církví, trpíme podobně jako děti rodičů odloučených od lože a stolu. Mnozí toužíme po vzájemném přiblížení a novém “sňatku”. (Někteří jsou lhostejní, jiní zatrpkli v přesvědčení, že jen druhá strana udělala chybu.)

Aby se rozvedení manželé znovu sešli, potřebují vyslechnout jeden druhého, najít chyby, kterých se dopustili a poučit se z nich – aby k sobě našli cestu a mohli spolu žít v lepším vztahu než před rozchodem.

Přiznáváme, že ani jako jedinci ani jako církev nežijeme úplně podle Ježíšových představ. Jsme si vědomi, že se k tomu teprve blížíme, ale naše budoucnost je – pokud chceme poslouchat Pána Ježíše – ve sjednocení. 

I římský biskup František přiznává, že je hříšník.