Dobrý den,

těch letošních sto let je skutečně něco mimořádného. Sto let, kdy si připomínáme tu vzácnou historii našich předků, kteří byli ochotni trpět proto, čemu věřili, co bylo jejich vírou. A těch letošních sto let slavností na Růžovém paloučku myslím potvrzuje, že to jejich dědictví je pro nás pořád ještě živé. Žijeme v době, kdy se převlékají kabáty, dresy, kdy se v politice často mění názory podle veřejných průzkumů a někdy se šlape po lidském svědomí.

Myslím, že jsme byli v roce 1989 příliš optimističtí, když jsme čekali, že se národ v té získané svobodě rychle vzpamatuje a bude dbát o pravdu a lásku. Možná někteří vzpomenete, že se například za socialismu mezi lidmi říkávalo, že kdo nekrade, okrádá svou rodinu. Bylo to, myslím, dost rozšířeno. Nelze se divit, že se po revoluci krade ve velkém, že kvete korupce na různých místech a že je mnoho příležitostí k rozvoji naší společnosti velmi promarněných. Nechci rozebírat současné problémy, ale rád bych se zaměřil na oslavy historických výročí v tom našem rozděleném národě.

Mnoho let jsme si připomínali například výročí bitvy na Bílé hoře. Historici přicházeli s novými výzkumy. Diskutovalo se, jestli stavovské povstání bylo oprávněné nebo nebylo. Jestli bylo správné, aby po Bílé hoře přišly tak tvrdé represe jako letos připomínané čtyřsté výročí popravy sedmadvaceti českých pánů na Staroměstském náměstí. Jestli bylo správné vyhnat tolik tisíc rodin do exilu, oslabit ekonomiku naší země a zůstat na dlouho feudálním státem. Jednali správně vůdcové stavovského odboje? Bylo správné, že evropská katolická liga s habsburským císařem zahájila útok na české království?

Scházíme se v roce tragických i slavných výročí dějin naší země. Připomínáme si na tomto místě tvrdé doby sedmnáctého století, kdy křesťanství v naší zemi i náš národ byly rozdělené. Vlastně tehdy křesťanství a náš národ nebyly dvě oddělené entity. Někdejší napětí mezi křesťanskými církvemi je z velké části dnes překonáno. Myslím, že všichni lidé čistého a vnímavého srdce jsou vděční za to, že jsme do této těžké doby dostali velkou prorockou postavu papeže Františka, který svou velkorysou, všeobjímající láskou a oddaností věci evangelijní svobody pomáhá překonávat hranice nejenom mezi křesťanskými církvemi, ale i náboženstvími.

Dovolte, abych připomněl, že v tomto kraji po dlouhou dobu donedávna působil muž, který už před tímto pontifikátem hájil právě tyto hodnoty, které dnes šíří papež František. Mám na mysli Otce Františka Beneše, který nás opustil v tom roce mezi minulým a tímto setkáním na Růžovém paloučku. Těchto setkání se mnohokrát účastnil. Byl to člověk opravdu ekumenického ducha, laskavé vstřícnosti a odvahy překonávat všecky hradby předsudků. Podobně jako Ježíš ve své době narážel na farizeje, kterým slovo zákona bylo závaznější, než Boží láska. tak jako papež František naráží na farizeje dnešní doby, tak i Otec František měl své nepřátele a v závěru svého života nesl mnohý kříž. Jeho památka nás zavazuje, abychom kráčeli společně dál, aby právě tento kraj, který byl v minulosti poznamenán tolika jizvami bolestné historie rozdělení křesťanů, byl velkou laboratoří všeobjímající ekumenické lásky.

Připomínáme si v tomto roce zrod moderní české demokracie. Jeden z otců této moderní demokracie, Tomáš Garrigue Masaryk, navazoval vědomě na tradici Komenského. Bylo mu zřejmé, že demokracie není jenom politický systém, ale je to kultura vztahů mezi lidmi – a že o tuto kulturu je třeba pečovat. A pečovat především tím, co chápal Komenský jako zásadní poslání, totiž rozvíjením vzdělanosti.

Demokracie může vést ke svobodné a spravedlivé společnosti jenom tehdy, jsou-li občané vzdělaní. Nemyslím tím, že jsou majiteli akademických diplomů, nýbrž to, že dokážou rozlišovat hodnoty.

Ano, v dnešní době jsou mnohé důvody k obavám. Pamatujeme na dvě osmičková výročí. Rok 1948 a rok 1968. V obou těchto letech mnozí lidé naivně uvěřili, že komunisté, když mluví o demokracii, svobodě a vlastenectví, tak to myslí vážně a poctivě. Ale oni lhali, vždy, když se dostali k moci, následovalo něco velmi tragického a zhoubného. Dnes znovu zdvihají hlavu a paradoxně se spojují s bohatými oligarchy a s krajní pravicí.

Dobré odpoledne, vážené dámy, vážení pánové,

nejprve bych chtěla poděkovat Spolku přátel Růžového paloučku a panu jednateli Krejčímu za možnost vystoupit a představit vám Růžový palouček po jeho architektonické a umělecké stránce.

Toto mimořádné místo je pro mě velmi důležité a mám k němu osobní vztah. Před třemi lety jsem se zde vdávala a také jsem se mu s kolegy podrobně věnovala v Litomyšlském architektonickém manuálu, což je projekt Městské galerie Litomyšl mapující architekturu a umění ve veřejném prostoru v Litomyšli a jejím blízkém okolí.

Na začátek bych ráda připomněla podobu tohoto místa před jeho zásadními úpravami. Růžový palouček prodělal v roce 1909 první větší krajinné úpravy, kdy byl poprvé oplocen, doplněn o nové stromy a kamenný kříž, který sem byl osazen v roce 1870, byl přemístěn ke kapličce v Újezdci. Už v roce 1909 fungoval Spolek pro získání Růžového paloučku veřejnosti, jehož jednatelem byl Bedřich Dudycha, významná osobnost kulturního dění v Litomyšli a profesor na řemeslnické škole. Od počátku bylo cílem tohoto spolku zbudovat k pětistému výročí upálení Mistra Jana Husa v roce 1915 jeho pomník na Růžovém paloučku podobně jako třeba v Praze na Staroměstském náměstí. Kvůli válečným událostem od tohoto záměru však sešlo a přípravy na stavbu pomníku se obnovily až po vzniku Československa s tím, že se bude jednat o památník českým bratřím.

Dobrý den, dámy a pánové!

Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Pavel Jungwirth a jsem chemik. Ale nebojte se, dnes výjimečně nebudu mluvit o chemii. Maximálně o chemii mezi lidmi, ale slibuji, že to nebude odborná přednáška. Moje krátké povídání má název Druhá šance.

Začněme malou rozcvičkou. Zvedněme ruku všichni, komu je více než padesát let. Výborně. A kdo z nás si pamatuje, kde byl přesně před padesáti lety, tedy 1. července 1968? Nikdo? Proč by si to také člověk pamatoval, vždyť byl obyčejný den. Významný snad jen pro školáky tím, že začaly letní prázdniny. Dobrá a kdo z nás si pamatuje, kde byl 21. srpna 1968? To už je lepší, že? Takový osudový a tragický den se zaryje do paměti. I když také ne všem. Přiznám se, že já si na obsazení Československa armádami Varšavské smlouvy nevzpomínám s chabou výmluvou, že mi tehdy byly jen dva roky. Zato si moc dobře pamatuji jednadvacet let marasmu reálného socialismu, který po okupaci následoval.

Dámy a pánové, rád bych vás pozval na výstavu. K připomenutí událostí z roku 1968 probíhá řada akcí. Jednou z nich je putovní výstava s názvem Druhý život, která již navštívila Prahu a Zlín, v současnosti probíhá v Brně, aby se nakonec v září přesunula do Plzně. Výstavu pořádá velvyslanectví Švýcarské konfederace, která se před padesáti lety ujala více než dvaceti tisíc uprchlíků z okupovaného Československa. Na výstavě je možné si prohlédnout nádherné fotografické portréty pětadvaceti vybraných emigrantů od česko-švýcarské fotografky Iren Stehli a přečíst si o jejich „druhém životě“ ve Švýcarsku. Na fotografiích jsou prezentováni obyčejní lidé i známější osobnosti; s radostí jsem mezi nimi našel evangelického faráře a písničkáře Sváťu Karáska, vyhnaného z komunistického Československa v roce 1979 v rámci akce StB Asanace.

Základní motiv, který spojuje nejen osudy lidí prezentovaných na výstavě, ale i drtivé většiny všech Čechoslováků, kteří po srpnové okupaci uprchli do Švýcarska, je, že v nové vlasti uspěli. Ať už to byl výše zmíněný Sváťa Karásek, který se stal oblíbeným farářem na několika švýcarských sborech, nebo biochemik Ivan Lefkovits, zakladatel slavného imunologického ústavu v Basileji, či hokejista Jaroslav Krupička, který pomohl pozvednout švýcarský hokej na světovou úroveň. Další a další příběhy nelehkých nových začátků od nuly, končících nejen osobním úspěchem, ale i přínosem pro celou společnost. Zlaté české ručičky a hlavičky? Možná, ale především vstřícný přístup Švýcarů k nově příchozím.