Dobrý den,

těch letošních sto let je skutečně něco mimořádného. Sto let, kdy si připomínáme tu vzácnou historii našich předků, kteří byli ochotni trpět proto, čemu věřili, co bylo jejich vírou. A těch letošních sto let slavností na Růžovém paloučku myslím potvrzuje, že to jejich dědictví je pro nás pořád ještě živé. Žijeme v době, kdy se převlékají kabáty, dresy, kdy se v politice často mění názory podle veřejných průzkumů a někdy se šlape po lidském svědomí.

Myslím, že jsme byli v roce 1989 příliš optimističtí, když jsme čekali, že se národ v té získané svobodě rychle vzpamatuje a bude dbát o pravdu a lásku. Možná někteří vzpomenete, že se například za socialismu mezi lidmi říkávalo, že kdo nekrade, okrádá svou rodinu. Bylo to, myslím, dost rozšířeno. Nelze se divit, že se po revoluci krade ve velkém, že kvete korupce na různých místech a že je mnoho příležitostí k rozvoji naší společnosti velmi promarněných. Nechci rozebírat současné problémy, ale rád bych se zaměřil na oslavy historických výročí v tom našem rozděleném národě.

Mnoho let jsme si připomínali například výročí bitvy na Bílé hoře. Historici přicházeli s novými výzkumy. Diskutovalo se, jestli stavovské povstání bylo oprávněné nebo nebylo. Jestli bylo správné, aby po Bílé hoře přišly tak tvrdé represe jako letos připomínané čtyřsté výročí popravy sedmadvaceti českých pánů na Staroměstském náměstí. Jestli bylo správné vyhnat tolik tisíc rodin do exilu, oslabit ekonomiku naší země a zůstat na dlouho feudálním státem. Jednali správně vůdcové stavovského odboje? Bylo správné, že evropská katolická liga s habsburským císařem zahájila útok na české království?

Dobré odpoledne, vážené dámy, vážení pánové,

nejprve bych chtěla poděkovat Spolku přátel Růžového paloučku a panu jednateli Krejčímu za možnost vystoupit a představit vám Růžový palouček po jeho architektonické a umělecké stránce.

Toto mimořádné místo je pro mě velmi důležité a mám k němu osobní vztah. Před třemi lety jsem se zde vdávala a také jsem se mu s kolegy podrobně věnovala v Litomyšlském architektonickém manuálu, což je projekt Městské galerie Litomyšl mapující architekturu a umění ve veřejném prostoru v Litomyšli a jejím blízkém okolí.

Na začátek bych ráda připomněla podobu tohoto místa před jeho zásadními úpravami. Růžový palouček prodělal v roce 1909 první větší krajinné úpravy, kdy byl poprvé oplocen, doplněn o nové stromy a kamenný kříž, který sem byl osazen v roce 1870, byl přemístěn ke kapličce v Újezdci. Už v roce 1909 fungoval Spolek pro získání Růžového paloučku veřejnosti, jehož jednatelem byl Bedřich Dudycha, významná osobnost kulturního dění v Litomyšli a profesor na řemeslnické škole. Od počátku bylo cílem tohoto spolku zbudovat k pětistému výročí upálení Mistra Jana Husa v roce 1915 jeho pomník na Růžovém paloučku podobně jako třeba v Praze na Staroměstském náměstí. Kvůli válečným událostem od tohoto záměru však sešlo a přípravy na stavbu pomníku se obnovily až po vzniku Československa s tím, že se bude jednat o památník českým bratřím.

Vážené dámy, vážení pánové, sestry, bratři,

když kdykoliv v minulosti opouštěli naši předci nedobrovolně svoji zemi, byla to vždy tragédie. Tragédie osobní a tragédie společenská. Navíc se mnohdy jednalo o velikány, kteří citelně chyběli a chybí i dnes. Možná právě proto naši legionáři před sto lety darovali českým vlastencům měděné pláty ke zhotovení památníku osobností, jež byly nuceny opustit rodnou zemi v dávných časech. A je úplně jedno, zda loučení exulantů na Růžovém paloučku je pouze romantickou legendou či má reálný základ. Legionáři si bytostně uvědomovali, co je to vlast, neboť mnozí z nich pobývali v zahraničí již od roku 1914 také nedobrovolně. Přitom na svoji zemi stokrát, či tisíckrát pomysleli, když bojovali s nepřítelem.

Již při položení základního kamene památníku 25. května 1921 se osobně zúčastnil a pronesl svůj projev pobočník generála Milana Rastislava Štefánika bratr Viliam Písecký, který se slavnosti na Růžovém paloučku účastnil i v roce 1923. V roce 1927 na Růžovém paloučku Jednota československé obce legionářské Litomyšl spolupořádala slavnost k desátému výročí bitvy u Zborova. V roce 1929 zde pronesl slavnostní projev československý legionář, voják a spisovatel brigádní generál Rudolf Medek, rodák z Hradce Králové, který se mimo jiné zúčastnil také bitvy u Zborova a doprovázel Tomáše Garrigue Masaryka při pobytu v Rusku.

Scházíme se v roce tragických i slavných výročí dějin naší země. Připomínáme si na tomto místě tvrdé doby sedmnáctého století, kdy křesťanství v naší zemi i náš národ byly rozdělené. Vlastně tehdy křesťanství a náš národ nebyly dvě oddělené entity. Někdejší napětí mezi křesťanskými církvemi je z velké části dnes překonáno. Myslím, že všichni lidé čistého a vnímavého srdce jsou vděční za to, že jsme do této těžké doby dostali velkou prorockou postavu papeže Františka, který svou velkorysou, všeobjímající láskou a oddaností věci evangelijní svobody pomáhá překonávat hranice nejenom mezi křesťanskými církvemi, ale i náboženstvími.

Dovolte, abych připomněl, že v tomto kraji po dlouhou dobu donedávna působil muž, který už před tímto pontifikátem hájil právě tyto hodnoty, které dnes šíří papež František. Mám na mysli Otce Františka Beneše, který nás opustil v tom roce mezi minulým a tímto setkáním na Růžovém paloučku. Těchto setkání se mnohokrát účastnil. Byl to člověk opravdu ekumenického ducha, laskavé vstřícnosti a odvahy překonávat všecky hradby předsudků. Podobně jako Ježíš ve své době narážel na farizeje, kterým slovo zákona bylo závaznější, než Boží láska. tak jako papež František naráží na farizeje dnešní doby, tak i Otec František měl své nepřátele a v závěru svého života nesl mnohý kříž. Jeho památka nás zavazuje, abychom kráčeli společně dál, aby právě tento kraj, který byl v minulosti poznamenán tolika jizvami bolestné historie rozdělení křesťanů, byl velkou laboratoří všeobjímající ekumenické lásky.

Připomínáme si v tomto roce zrod moderní české demokracie. Jeden z otců této moderní demokracie, Tomáš Garrigue Masaryk, navazoval vědomě na tradici Komenského. Bylo mu zřejmé, že demokracie není jenom politický systém, ale je to kultura vztahů mezi lidmi – a že o tuto kulturu je třeba pečovat. A pečovat především tím, co chápal Komenský jako zásadní poslání, totiž rozvíjením vzdělanosti.

Demokracie může vést ke svobodné a spravedlivé společnosti jenom tehdy, jsou-li občané vzdělaní. Nemyslím tím, že jsou majiteli akademických diplomů, nýbrž to, že dokážou rozlišovat hodnoty.

Ano, v dnešní době jsou mnohé důvody k obavám. Pamatujeme na dvě osmičková výročí. Rok 1948 a rok 1968. V obou těchto letech mnozí lidé naivně uvěřili, že komunisté, když mluví o demokracii, svobodě a vlastenectví, tak to myslí vážně a poctivě. Ale oni lhali, vždy, když se dostali k moci, následovalo něco velmi tragického a zhoubného. Dnes znovu zdvihají hlavu a paradoxně se spojují s bohatými oligarchy a s krajní pravicí.